Kytara ho obyčejně neskutečně tížila, tentokrát ji však na zádech téměř necítil. S Arthurem po boku se blížil k Westlake Center a nedokázal se přestat usmívat. Nejen, že na něj v Centralu měly čekat Avery s Dahlií, podařilo se mu přemluvit Arthura, aby se na něj přišel podívat.

„Myslíš si, že zapadnu?"

Změřil si ho nechápavým pohledem: „Proč bys neměl zapadnout?"

Pokrčil rameny a pohledem porovnal své oblečení s Dantovým denimovým kompletem od Dahlie. Oblékl si černý rolák, džíny si ohrnul u kotníků a nazul si conversky.

„Arthure, vzít si něco z mojí skříně by nebyl hřích."

Ve skutečnosti mu chtěl říct něco úplně jiného, ale na to v sobě ještě neměl dostatek alkoholu. Vlastně v sobě neměl žádný alkohol a vzhledem k tomu, že mu v hlavě blikala jediná myšlenka – jak nádherný Arthur dnes je – celkem seriózně uvažoval o tom, že by tenhle večer měl zůstal střízlivý.

„Nikdy jsem asi na koncertě v klubu nebyl," přiznal zamyšleně.

„A máš dost zkreslený představy," uchechtl se Dante. „Každej tejden je tam úplně jiná skvadra lidí, takže nemyslím, že by si někdo říkal, co tam dělá vysokoškolák jako ty."

Zastavil a pak rozhodil rukama: „To je tak poznat, že jsem student?"

„Jsi jedinej vysokoškolák, kterýho znám, a nevím o nikom dalším, kdo by se oblíkal stejně jako ty."

Arthur protočil očima. „A pak kdo má zkreslený představy," zamumlal.

Odhadoval, že to byl jeden z posledních teplých večerů. Westlake Center se vylidňovalo a Dante předpokládal, že většina lidí zamířila do některého z luxusních podniků s terasou na střeše, aby si užili páteční večer.

Jen blok před vchodem na nástupiště metra narazili na Dunhama, seděl opřený o lampu a v dlani si přepočítával centy. Dante mu jako obvykle podal dvě cigarety, a pak kývl na zmateného Arthura, aby ho následoval dál ulicí.

„To byl ten tvůj bezďák?" zeptal se.

„Milej, viď?"

Arthur pokrčil rameny a chtěl ještě něco dodat, když se náhle zastavil. „Dante-"

„Jo?" otočil se.

„Ty... nechceš jet metrem, že ne?"

Dante svraštil obočí k sobě, a pak se pobaveně rozhlédl kolem. „A proč bych tě sem jinak vodil?"

„Já nevím," vydechl, očima těkal kolem sebe a propletl si prsty. Dante věděl, k čemu to gesto směřovalo a přistoupil k němu.

„Klaustrofobie?" zeptal se a Arthur neurčitě pokýval hlavou. „Máš strach z tunelů? Nebo obecně z veřejný dopravy?"

„Není to strach, spíš úzkost z přelidněných a uzavřených míst."

Dante pokýval hlavou. „Dobře, co kdybych ti popsal, jak ta cesta bude vypadat?"

Arthur upřel zrak před sebe a pomalu kývl. „Jo, to by asi šlo."

„Tak jo," povzbudivě se usmál a ukázal za sebe. „Tudy se dostaneme na podzemní nástupiště, koupím ti lístek a pak sjedeme po eskalátorech dolů. Není to žádná kobka, jsou tam vysoký stropy a spousta zářivek a tak."

„Nemám strach ze tmy," Arthurovi cukl koutek. Rozpojil ruce a strčil je do kapes kalhot.

„V tuhle hodinu skoro nikdo nepojede. První zastávka bude University Street, pak přijde Pioneer Square, kde vystoupíme; nebude to trvat dýl než pět minut," pokračoval a ignoroval jeho poznámku. „V pohodě?"

Sotva postřehnutelně přikývl, pak zvedl hlavu a věnoval Dantovi poloviční úsměv. „Díky."

„Kdyžtak ti dávám k dispozici svou ruku, ale musím tě upozornit, že když mi ji rozmačkáš, nebudu moct hrát."

Arthur pobaveně zakroutil hlavou a následoval ho na nástupiště. Ruce bolestivě sevřené v pěsti stále schovával v kapsách a v duchu si počítal do čtyř při každém nádechu a výdechu. Snažil se nemyslet na svou poslední cestu hromadnou dopravou a všechny své myšlenky soustředil jedině na Danta. Potřeboval si stanovit nějakou kotvu, které se chytit, když se situace obrátí k horšímu, a s úlevou si uvědomil, že ten zrzavý muzikant amatér mu poslouží víc než dobře.

Napodoboval kroky jeho těžkých kožených bot, které za sebou v rozlehlých podzemních prostorech nechávaly ozvěnu, a s tichým poděkováním od něj převzal lístek.

Příjezd vozu na sebe nenechal dlouho čekat a Dante nechal Arthura nastoupit jako prvního. Sundal si ze zad pouzdro s kytarou a zapřel ho o sebe. Arthur se, přestože byly téměř všechny sedačky volné, rozhodl zůstat stát, a on se mu přizpůsobil. Paže nechal volně spuštěné podél těla a hřbetem levé ruky se co chvíli dotýkal látky Arthurových kalhot.

„Chtěl jsem ti říct, že mi psali z přístavu, už přišel ten můj pás," promluvil k němu, když se vůz s trhnutím rozjel.

„Ten běhací pás?"

„Jo."

„A kam ho dáme?" Nedokázal si odpustit použít množné číslo.

Arthur pokrčil rameny. „Měl by se mi vejít do ložnice."

„Dobře," pokýval hlavou, „protože naše drahá paní Lewisová nám část svýho bytu neodprodá, už jsem ji několikrát zkoušel přemlouvat."

„Cože?" vyhrkl Arthur, ale pak se rozesmál, když mu došlo, že si jen utahuje.

„Kdyby se na tebe někdy na chodbě mračila, tak je to kvůli tomu."

„A kvůli tobě," dodal.

„To možná taky."

„Potřeboval bych ten pás dostat z přístavu k nám do bytu," pokračoval.

Dante přikývl: „Napíšu Charliemu."

„Mně je hrozně blbý ho takhle zneužívat, ale kdybych si to nějak dokázal zařídit sám, tak to udělám."

„Charlie je kamarád, kdyby mu to vadilo, tak mi to řekne."

„Ale stejně ho využívám," povzdechl si.

„Arte," řekl varovně Dante a on poslušně zavřel pusu. „Kromě toho, Charlie není jedinej člověk s autem, kterýho znám."

„Dobře," řekl, a pak pohlédl na svítící obrazovku oznamující následující zastávky. „Není tohle naše stanice?"

„Co? Jo, jdeme," vystrkal ho před sebou ven a táhl při tom za sebou svou kytaru.

Hned jakmile se dostali na ulici, zapálil si cigaretu a tvář zkřivil do šklebu, když Arthur odmítl.

„Zklidnilo by tě to," pokrčil rameny.

„Jsem v klidu."

Dante ho sjel pohledem, a pak cukl koutkem: „To je fajn."

Pokračovali kolem Occidental Parku – světýlka mezi stromy byla rozsvícená a odhalovala tak několik nehezkých scén. U jednoho ze vzrostlých stromů hned u silnice vykonával potřebu jeden z bezdomovců, partička dalších posedávala na dláždění jen pár metrů od něj a posílali si mezi sebou cigaretu.

„Hej, mladej!"

Arthur sebou trhnul a Dante mu jemně položil dlaň na bedra. „Ser na něj," řekl tiše.

Z parku se ozvalo ještě několik výkřiků, kterým nerozuměli. Překročili podezřele vypadající kaluž tekutiny uprostřed chodníku a zabočili za roh. Většina podniků už měla zavřeno, jen z oken Centralu se linulo matné světlo.

Dante se otočil na Arthura: „Připravenej na nejlepší koncert tvýho života?"

„Vzhledem k tomu, že nemám s čím srovnávat, určitě."

„Můžeš jít dovnitř, já to jen dokouřím," nabídl mu, ale Arthur pokrčil rameny. Vypadal zaujatý zevnějškem hospůdky.

„Vážně je to nejstarší hospoda v Seattlu?"

„Jo, otevřeli jenom pár let po tom požáru, vevnitř je to jako muzeum." Zašlápl špaček od cigarety a pokynul rukou ke dveřím. „Seznámím tě s Avery a Dahlií, můžeš se k nim připojit."

Vstoupili a místností se rozlehl nadšený jásot a pískot. Arthur se překvapeně rozhlédl, upřímně nečekal takovou účast a tak vřelé přivítání. Nechal se zavést k jednomu ze stolků blíže pódiu, kde ucucávaly mojito Dantovy přítelkyně. Zamávaly na ně a Arthur je obě obdařil úsměvy, zatímco se s nimi Dante vítal objetím.

„Tohle je Arthur," představil jej a neušlo mu, jak si ta s afrem svázaným flitrovaným šátkem, Dahlia, Danta změřila zamračeným pohledem. Avery mu naproti tomu podala ruku. „Dojdu pro něco k pití."

Dante o stolek opřel kytaru a vzápětí zmizel v davu fanoušků, kteří ho plácali po zádech a něco mu šeptali do ucha. Arthur ho vyprovázel pohledem, a pak se nejistě otočil ke svým dvěma společnicím.

„Takže ty a Dante?" naznačila Dahlia a Avery ji syknutím umlčela.

Arthur proti své vůli zrudl. „Jsme spolubydlící."

„Spolubydlící?"

„A... a přátelé, asi?" dodal. „Nastěhoval jsem se asi před dvěma týdny."

Avery pokývala oholenou hlavou. „Dante se nepochlubil, že si našel spolubydlícího, to je všechno."

Arthur se rozpačitě usmál. „Odkud znáte Danta?"

„Já mu dělala ten piercing, asi před třema rokama," zasmála se Avery, „a Dahlia je moje přítelkyně."

„Takže jste znaly i Dantovu kapelu?"

„Jasně," zazubila se Dahlia, ale pak se zatvářila vážně. „Jestli chceš o Lizards vědět víc, tak se zeptej Danta."

Překvapil jej tón, kterým to řekla. Nechtěl, aby si myslely, že se z nich snaží vymámit něco, co mu Dante nechce sám říct.

„Ty ale nejsi ze Seattlu," poznamenala Avery.

„Jsem ze Salemu, z Oregonu," přitakal, „studuju žurnalistiku na UW."

Dahlia vytáhla obočí: „A jsi jeho spolubydlící?"

„No..." protáhl zmateně Arthur, ale ze situace ho naštěstí zachránil Dantův příchod. Postavil před Arthura sklenici piva.

„Domluvil jsem ti s barmankou, že ti nalije alkohol, nemáš zač," řekl a úšklebkem a on protočil oči.

„Říkal jsem ti, že mám falešnej průkaz!"

Avery se potutelně usmála: „Ve středu ses nepochlubil, že sis konečně našel spolubydlícího."

A Dante protočil oči: „Art není moje trofej."

„Protože s tebou by chtěl bydlet každej," zamumlala pobaveně Dahlia, Avery ji bouchla do zad a ona se rozkašlala.

Arthurovi sice unikala značná část narážek, které padly, všiml si ale, že Dante věnoval oběma dívkám zamračený pohled, než popadl svou kytaru a se slovy, že musí na stage, odešel.

Uvědomil si, že nechce, aby odcházel, nesmyslně doufal, že zůstane stát po jeho boku a on se bude moci spolehnout na jeho přítomnost. Jenže teď si nemohl dovolit být sobecký a musel se smířit se společností Avery a Dahlie. Byly to Dantovy kamarádky, uklidňoval se, tudíž jim mohl věřit.

I za tu krátkou dobu, co Danta znal, si o něm stihl udělat jakýsi mlhavý obrázek, který se každým dnem vybarvoval a vyostřoval. A reakce Dahlie a Avery mu jen potvrdily něco, co tušil už od jednoho ze svých prvních setkání s Lennon – každá z nich odmítala pochopit, že je Arthur opravdu pouze Dantův spolubydlící.

Arthur nebyl ten typ člověka, který by si o ostatních vytvářel vlastní falešné představy, pokud se mu nechtěli sami svěřit – i proto si jeho matka myslela, že je ho pro žurnalistiku škoda. Přestože tušil, že Dante nebude ideálním adeptem pro dlouhodobý vztah, nechtěl se té interpretace držet, dokud mu tu domněnku nepotvrdí on sám.

Světla se náhle ztlumila a Arthurovi začaly brnět konečky prstů. Třel je o sebe a očima nervózně těkal po místnosti, jako by někoho hledal. Nad pódiem se rozsvítily barevné reflektory a zamířily na Danta – seděl na vyviklané dřevěné stoličce, šteloval si mikrofon, vlasy mu padaly do tváře a Arthura napadlo, že konečně znal odpověď na otázku, kterou mu před několika lety položila slečna Jenkinsová v hodině literatury – jak by si představil dekadenta v dnešní době?

Když se mu podařilo mikrofon nastavit do přijatelné polohy, zvedl zrak a prohlédl si obecenstvo. Pak nasadil zářivý úsměv a vlasy si zastrčil za ucho.

„Zdravím, jak se dneska večer máte?" zeptal se a v odpověď se ozvaly desítky výkřiků. Arthur pobaveně zakroutil hlavou. Podobné reakce z publika viděl jen na záznamech koncertů velkých hvězd, které mu ukazovala Robin, a nedokázal si představit, že by něco takového zažil v malém zapadlém baru.

A pak začal.

Slyšel ho drnkat na kytaru víckrát než dokázal spočítat, hrál uprostřed večeře, takže mu vystydlo jídlo, hrával u sledování seriálů v televizi, první věc, kterou bral do ruky, když se ráno probudil, byla kytara, a nepouštěl ji dokud nešli spát.

Ale téměř nikdy ho neslyšel zpívat. Občas ho přistihl si pro sebe něco broukat nebo pískat, se zpěvem byl ale opatrný, a kdykoli se Arthur ptal, proč nezpívá, vymlouval se na hlasivky.

Dantův hlas byl hluboký, když ale zpíval, zněl ještě hlubší. Dokázal ho donutit šplhat do výšek, které by od něj Arthur rozhodně nečekal, dokázal si hrát s melodiemi a improvizovat, zvládal vibrato, a kdykoli se mu nějaká část textu opravdu zamlouvala, zavřel oči a nechal svůj tón klesat až k chrapotu.

Prsty se mu po pražcích pohybovaly naprosto automaticky, jako by to byla ta nejpřirozenější činnost jeho těla, při hraní si poklepával pravou nohou do rytmu a Arthur se přistihl, že na něj fascinovaně hledí. Při potlesku se jako první zvedal na nohy a věnoval Dantovi obdivný pohled, když se jejich oči po první písni střetly.

S úsměvem sledoval, jak žertuje s publikem, naslouchá jejich přáním a s absurdními úklonami od nich přijímá úplatky v podobě piva, panáků a koktejlů. Zahrál spoustu písní, které Arthur znal z rockové stanice, kterou často ladil jeho otec, když je s Robin vozil ráno do školy, ale přijal i žádosti na skladby, které do té chvíle byly Arthurovi neznámé.

A když se jeho set blížil ke konci, zvednutím ruky umlčil všechny fanoušky dožadující se pozornosti a přejel své publikum pohledem.

„Rád bych zahrál song od skupiny Jane's Addiction."

Arthur jej podle melodie poznal okamžitě. Byla to a píseň, kterou Dante hrál před týdnem dopoledne ve svém pokoji; tenkrát mu název kapely neprozradil, ale v duchu si poznamenal, aby jej později poprosil, jestli by nemohl zahrát víc.

Poznal, že musel tóninu přizpůsobit možnostem svého hlasu, ale nepůsobilo to na něj rušivě. Uvědomoval si, že to mohlo být proto, že originální verzi neznal, zároveň se mu ale po těle rozlil horký pocit štěstí a výjimečnosti. Protože Dantovo podání, jakkoli se lišilo či nelišilo od originálu, si zamiloval.