Danta probudila vůně kávy. Bolela ho hlava a připadal si neskutečně unavený. Zamručel a přetočil se na záda. Ležel pod svou pruhovanou dekou a pohled mu něžně oplácela zelenovlasá podobizna stále zapřená o květináč uprostřed obýváku. Bezděčně se usmál. Arthur se neměl vracet ještě několik dní, přesto se však v bytě necítil tolik sám.

V kuchyni někdo otočil kohoutkem a on vystřelil do sedu.

„Ty tu ještě pořád jsi?" zachraptěl.

Na Lennon poznal své vytahané triko s karikaturou Eltona Johna, vlasy si zapletla do dvou copů a u okna pila ranní hrnek kávy. Střelila po něm pohledem. „Vyhazuješ mě?"

„Ne, bože, nevyhazuju. Neotáčej věci proti mně," hlesl podmračeně. Cítil se zvláštně ochablý, jako by mu přes noc někdo sebral žebro. Nebo dvě. Chvíli přemýšlel, proč se probudil.

„Slíbila jsem ti, že budu u telefonu," vysvětlila tiše.

Trhl sebou. „Volal někdo? Ozvala se?"

„Už jsi spal. Museli ho vzít na sál, kolabovalo mu srdce. Ale je stabilizovanej, leží na jipce. Postarají se o něj a bude v pohodě."

Nevěděl, jak zareagovat. Pokýval hlavou a zase si lehl. Zíral do stropu a přemýšlel, co teď. Jestli má vstát. Jestli může s čistým svědomím vstát, když v noci Max málem zemřel. Jestli může dál žít svůj život. Chodit do práce a objednávat si sushi, spát s Eamesem a snít. Jestli může myslet na Arthura a přidat se k něčí kapele. Protože Max v noci skoro umřel. On mezitím seděl v klubu a pil a rozplýval se nad hudbou. A Max se nemusel nikdy probudit.

Lennon se zapřela o opěrku pohovky a věnovala mu zvláštní pohled. Nebyl zvyklý ji vidět nenamalovanou. Vlastně nebyl zvyklý... 

Lennon ho našla sedět ubrečeného ve sněhu před klubem Blue Moon, když si šla zakouřit. Aniž by se na cokoli ptala, vytáhla z kabelky balení kapesníků a donutila ho se zvednout. Na cestu domů si nepamatoval.

„Chceš kafe?"

„Dělala sis kafe?" Nevěděl, jak ho tak hloupá otázka vůbec napadla.

„Jo, ale měl jsi tu jenom nějakou prošlou rozpustnou sračku."

Oba se rozesmáli. Jen tiše, jako by za okny byl někdo, kdo by jim připomněl, že nesmí.

„Tak jo, díky."

Ani si nevšiml, že odešla, když před něj postavila naštípnutý hrneček s kávou. Pak se posadila na kraj konferenčního stolku a srovnala roztahané a rozstřihané novinové články.

„Art odjel domů."

„Já vím," přikývla a mlaskla, když jí věnoval tázavý pohled. „Nejsi jeho jedinej kamarád. Píšeme si."

Usrkl kávy a sklonil hlavu. „Nemusela jsi tu bejt jenom proto, že... víš co."

„Mrzí mě to. Co jsem ti řekla," začala. „Totiž, ne všechno, něco sis zasloužil."

Uchechtl se a jí se na tváři objevil úlevný úsměv.

„Ale pořád jsi můj oblíbenej kolega. A nikdo netancuje tak dobře jako ty."

„Taky jsi moje oblíbená kolegyně," ušklíbl se, a pak zvážněl. „Mám tě rád, Lennie. I když někdy plácnu nějakou volovinu, tak tě mám pořád rád, vážně."

„Už se nebudu snažit tě v práci zničit."

„To bych docela ocenil," našpulil rty.

Pousmála se, a pak teatrálně protočila oči: „Ach jo, já věděla, že na tohle dojde." Roztáhla ruce a nechala ho padnout do své náruče, i když jen na chvíli. Věděl, že to neřešilo všechno, příjemné teplo, které se mu rozlilo přes hruď, však nemizelo.

„Ale fakt to musíš přestat flákat. Aspoň s docházkou. Jinak to bude na mě a tu práci potřebujeme oba."

„Jo, já vím."

Kousla se do rtu a kývla na obraz zapřený o květináč. „Mám se ptát?"

Frustrovaně vydechl a přitáhl si deku ke krku. „Radši ne."

„Takže to je-"

„Nevím." Řekl to agresivněji, než měl v úmyslu. Nehty zaryl hluboko do dlaní. Nelíbil se mu pohled, který mu věnovala. Teď, když věděl, že si Arthur s Lennon píše, ho napadlo, jestli ví něco víc než on. Na tom ale nezáleželo, ať už mezi nimi dělo cokoli, dělo se to výhradně mezi nimi. Tušil, že Lennon jeho pohnutky nebude schvalovat, už na ni ale nezbývalo místo a on o její názor nestál. Navíc měl dojem, že v návaznosti na jejich usmíření se bude snažit držet pusu a zbytečně ho neprovokovat.

Přikývla a zvedla se. „Budu muset jít. Doufám, že ti nevadí, že jsem si půjčila tvoje triko."

„Kde jsi vlastně spala?"

„Lehla jsem si k tobě do postele, když jsi odmítal bejt kdekoli jinde než tady. A celou noc jsem se modlila, že jsi tam s Eamesem nespal," řekla a věnovala mu výhružný pohled. „Neříkej, jestli jo. Chci si zachovat čistou mysl."

„Nespal." Byl jí za tu změnu tématu vděčný a do tváře se mu vkrádal úsměv, když si uvědomil, že zase mluví s tou Lennon, se kterou žertoval za kasou a s níž srovnával, kdo měl horší známost.

Cukla koutkem. Zatímco se v jeho pokoji převlékala, vypláchl si ve dřezu pusu a umyl obličej. V šuplíku našel krabičku cigaret a zapalovač. Kuchyňské okno otevřel dokořán a posadil se na parapet. Na rukách mu vyrazila husí kůže. Všiml si, že z poloviny stále plnou pixlu s kávou Lennon vyhodila do koše.

„Abys měl motivaci si koupit novou," okomentovala to. „To triko ti vyperu."

Zvedl hlavu. „Ani náhodou. Vezmeš si ho s sebou domů a už nikdy ho neuvidím."

„Vrátím ti ho!"

„Nevrátíš," řekl tvrdě a ukázal na ni zapálenou cigaretou. „Jednou jsem ti půjčil fialovej lak a kdo teď chodí do práce s fialovýma nehtama? Já ne."

Rezignovaně tričko hodila na pohovku a ze země sebrala svou kabelku. „Můžu se u tebe aspoň namalovat?"

„Cokoliv potřebuješ. Akorát pudr už nevedu a bronzer jsi mi ukradla."

„Co kecáš!" zvolala Lennon a z kabelky vytáhla černou plyšovou taštičku. „A mám vlastní make-up."

„Nebo jsem ho někde zapomněl. To je jedno."

Ušklíbla se: „No proto. Lak přiznávám, je hrozně krásnej."

„Jinak bych si ho taky nekoupil," utrousil, ale ona už mizela v chodbě.

Típl cigaretu do sněhu na vnějším parapetu a okno zavřel. Přehodil přes sebe deku, sebral triko s Eltonem Johnem a nacpal ho do její kabelky pohozené u zdi. Pak ji pomalu následoval do koupelny. Zapřel se o futra dveří a sledoval, jak si nanáší řasenku.

„Jedeš k bráchovi?"

„Za babičkou do domova," řekla. „Nevadí, když použiju tvojí ústní vodu?"

„Lennie, nejsi tu poprvé, co srdce ráčí."

S bezchybnou precizností si nakreslila linky a rty si přetřela oblíbenou tmavou rtěnkou. Rozpustila své copy a s pohledem upřeným do zrcadla pak dva prameny sepnula vzadu sponkou. Otočila se na Danta.

„Vypadáš jako Rose na Titanicu. Ne, počkej. Vypadáš stejně dobře jako Jack na Titanicu. Kate prostě na Lea nemá."

Pohodila hlavou a ústa roztáhla v úsměvu. Protáhla se kolem něj, posbírala všechny své věci a on jí otevřel dveře na chodbu.

„Děkuju, Lennie. Za všechno."

„Drž se, Dante." V té větě se toho skrývalo mnohem víc a on se snažil zachovat klidnou tvář.

„Co budeš dělat o Silvestru?" vyhrkl.

Ta otázka ji překvapila. „Možná půjdu s holkama do města. Proč?"

„Jsem domluvenej s Artem, ale do města asi chtít jít nebude."

Vytáhla obočí. „A?"

„Ve třech to bude lepší."

Chvíli si ho prohlížela, jako by nevěřila, že to myslí vážně. Pak nejistě přikývla. „Tak jo."

Usmál se. „Ozvu se ti."

Už byla na odchodu, když se ještě jednou otočila. „Pojedeš za ním?"

„Dneska ne."

Ta odpověď ji neuspokojila, ale Dantův výraz ji jasně varoval, že se nemá vyptávat dál. Ozvěnu klapotu jejích kozaček slyšel i přes zavřené dveře.

Popravdě to byla otázka, která už od probuzení neopouštěla jeho mysl. Nešlo ani tak o to, že se určitým způsobem očekávalo, že Maxe navštíví. Vždycky to tak bylo, dny i noci trávil u něj, pašoval mu na pokoj sladkosti a v půl třetí, když do pokoje úzkou škvírou pod dveřmi pronikal jen zlomek ostrého modrého světla z chodby, když se každých několik minut rozřinčel telefon na sesterně, se marně snažil zmírnit Maxovo naříkání. Sedával na kraji jeho postele, držel ho v náruči a šeptal slova útěchy, zatímco on mu zarýval nehty do paží a zad, po tvářích mu stékaly slzy a pot a propadal záchvatům hysterie.

Už nešlo o Maxe. Tohle měla být ta fáze života, kterou věnoval čistě a jen sobě. Svým potřebám, svým zálibám, svým touhám. Každou chvíli se mohlo něco vymknout z ruky a on už před lety zjistil, jaké to je, když není cesty zpět. Potřeboval mít svůj život pod kontrolou, potřebovat mít pocit, že patří jemu. Vzpomínka na Maxe přinášela až příliš bolesti.

Vyčerpaně se svalil do závěsného křesla a jen tak tak se vyhnul kolizi se stěnou. Kvůli nočnímu mrazu byla obloha jasná a do pokoje pronikalo ostré světlo. Několik dlouhých minut jen hypnotizoval čáry, které slunce kreslilo na portrét naproti, než se zvedl a zatáhl žaluzie. Sundal si propocené triko ze včerejška a natáhl na sebe čisté zelené tepláky. Po těle se mu v intervalech rozlévala zvláštní horkost, a přestože mu na ramenou vyskakovala husí kůže, vršek si neoblékl. Postavil vodu na čaj a do přehrávače strčil kompilaci svých oblíbených songů od Prince.

Svalený do křesla v rohu místnosti si na koleni ubalil pořádně tlusté brko, za hlavu si dal polštář a nedočkavýma rukama škrtl zapalovačem.

Dlouho však sedět nedokázal. Za zavřenýma očima ho pronásledoval Princův uhrančivý pohled a on se i s hrnkem extra silného černého čaje přesunul k pianu. Naházel do hrnku čtyři kostky cukru, vymačkal do něj celou půlku citronu a postavil jej na zavřené křídlo. Prohrábl si vlasy, z hromádky notových listů na podlaze sebral jeden zpola prázdný a společně s Arthurovým modrým zvýrazňovačem jej položil vedle sebe na stoličku.

Od první chvíle, kdy uslyšel Princovu píseň Purple Rain, věděl, že ji jednou musí dokázat zahrát sám. Jenže hned na začátku zjistil, že klavírní part je bez kytar a bicích příliš slabý. S pomocí ještěrek se několikrát pokoušel skladbu přepsat a part doplnit, podle Maxových slov byl však Princ umělý a odmítl Dantovu prosbu Purple Rain zpívat. Isaacovy i Charlieho znalosti hudební teorie pak, přestože byli úžasnými muzikanty, nedosahovaly ani na druhý ročník hudební nauky, a on brzy zůstal s Princem sám.

Příliš často společně chvíle netrávili, na to z něj měl Dante příliš velký respekt a raději zůstával věrným posluchačem. Navíc ho Princ nutil zpívat, a i když jeho party nebyly náročné, Dante se pozastavoval nad každou nuancí a nikdy nebyl spokojený.

S příjemným oparem kolem hlavy se mu však prsty pohybovaly po klaviatuře s nečekanou lehkostí a samozřejmostí, jako by vždycky věděl, co chce hrát, jen nikdy nenašel správnou cestu, kterou to vyjádřit. Na elektrických klávesách s pomocí návodu, ve kterém se hrabal bezmála hodinu a s nímž mu značně pomohl druhý joint (tentokrát ubalený napůl s tabákem), nastavil pravidelně se opakující beat bicích, který byl pro skladbu typický, aby si udržel rytmus, a mezi notami našel další prázdný papír. A pak ještě jeden. Se zvýrazňovačem se mu nedařilo kreslit malé noty, ale to byla ta poslední věc, která mu ležela v hlavě.

Když konečně začal přicházet zase k sobě, na křídle stálo šest prázdných hrnků od čaje, v bytě panovala tma a Princ mu z přehrávače posílal pusu. Dante skladbu Kiss pozastavil, otevřel všechna okna a hodil na sebe teplou mikinu. V kuchyni z lednice vytáhl mandlové mléko a vypil téměř polovinu. Ze skříňky nad sporákem vyndal načaté balení pár dnů prošlých krekrů a do pusy si nacpal hned dva najednou. Posadil se na linku, žvýkal oschlé krekry a po chvíli přemýšlení, kdy se snažil nepřemýšlet, si uvědomil jednu věc.

V krku se mu usadil knedlík a svrběla ho bříška prstů, když bral do ruky mobil. Natáhl si kapuci, posadil se do křesla v rohu obýváku a za hlavu si dal polštář. Jedna jeho část se modlila, aby to Eames nebral, kdesi uvnitř však zoufale toužil po tom, aby spatřil jeho tvář a uslyšel jeho smích.

Potřeboval cigaretu. Nebo dalšího jointa. Zahájil videohovor.

„Kurva, co se děje?"

„Ahoj," řekl. Nevěděl, proč to nečekal.

„Stalo se něco?" ptal se dál Eames. Jeho obraz byl trochu trhaný, Dante však rozeznal, že leží v posteli a na sobě má něco, co dost pravděpodobně mohl být vánoční svetr. S tím rozlišením si ale nemohl být jistý.

„Asi ne," odpověděl ledabyle. Ve skutečnosti se stalo asi milion věcí. „To je vánoční svetr?"

Eamese ta otázka nepobavila. „Dresscode," utrousil a protočil oči. „Co se děje, Dante?"

„Proč jsi řekl, že spolu nechodíme?" Původně chtěl tu konverzaci začít jinak, ale koneckonců tohle byla věc, která celé ty dny ležela někde vzadu v jeho hlavě.

Eamesovy černé oči kmitaly mezi jeho. Uchechtl se. „Co kurva?"

Dante si porovnal polštář za hlavou a fouknutím odstranil vlasy z čela. „Jimmymu jsi řekl, že spolu nechodíme."

„Jsi nalitej?" zeptal se zamračeně Eames.

Gestem naznačil hulení jointa. „Pomáhá mi to přemýšlet."

„Na to sis vzpomněl po čtyřech dnech, co neodpovídáš na moje zprávy? Že potřebuješ přemýšlet?"

„Řekl jsi, že spolu nechodíme," zopakoval Dante, jeho poznámku jako by přeslechl.

Eames nechápavě zakroutil hlavou. „Jo, na tvůj popud, kurva."

„Na můj popud?"

„Dante..." vypadal náhle unaveně. „Ty jsi nechtěl, abysme něco byli. Nechápu, o co ti jde?"

„Řekl jsem, že se nebudeme definovat," našpulil rty Dante. Neuvědomil si, jak moc je pořád pod vlivem.

„A tím, že jsem řekl, že spolu nechodíme, jsem nás nějak definoval?"

„Nechci se v tom rejpat," zamumlal.

„Tak co po mně chceš?"

Stáhl si kapuci z hlavy. „Nic. Nevím. Já... jsem zmatenej, dobře?"

Eames si stiskl kořen nosu a povzdechl si. „Řekl jsem to kvůli tobě."

„Chtěl jsem se tomuhle vyhnout."

„Čemu?"

Divoce zagestikuloval mezi sebe a obrazovku mobilu. „Líbí se mi, když... když jsme to prostě my. Ne pár, milenci, přátelé s výhodama, cokoli... chci, abysme byli my a nemuseli tohle řešit."

„Ale to přece jsme. A nikdo nemá právo se nás na nás ptát." Nadzvedl se a Dante si za jeho zády všiml řady zarámovaných fotografií. Musel být v ložnici své matky. „Nic se nestalo, nic se nezměnilo."

Dante polkl a prohrábl si vlasy. „Asi ne. Já nevím."

Na Eamesově tváři se k jeho překvapení objevil úšklebek. „Zase jsi paranoidní, musíš přestat hulit. Hele, chtěl jsem, aby to pro tebe bylo co nejpohodlnější. Abys neměl pocit, že musí bejt něco jiný."

„Já taky." Nevěděl, jestli to řekl nahlas, podle Eamesova úsměvu se ale dovodil, že ano. Náhle zatoužil v jeho očích spatřit hvězdy a všechno, co jim má budoucnost přinést.

Zvedl se, aby mohl pozavírat okna, z linky si vzal měkké jablko, a uvelebil se s ním na pohovku. „Jak se máš?" zeptal se s plnou pusou.

„Co?" opáčil Eames pobaveně.

„Nemůžu se zeptat, jak se máš?"

„Pravidla zjevně určuješ ty, takže asi můžeš," podotkl a dal si ruku za hlavu. „Máma navařila snad pro půlku sousedství. A pořád se na něco ptá, nedá mi pokoj. Řeší, v kolik vstávám a v kolik chodím spát, co mám na sobě, co jím a nejím, co dělám. Příště sem přijedu jenom na jednu noc, nebo se zblázním."

Danta to rozesmálo. „Přesně proto nikam na Vánoce nejezdím."

„Nepojedeš za rodičema?"

„Už přes rok jsem s nima nemluvil," řekl a Eames mlčel. „Není to proto, že bych byl pansexuál. Teda, oni si myslí, že jsem gay. Na druhej coming out jsem nějak neměl náladu."

Ta poslední poznámka vyvolala na Eamesově tváři drobný úsměv. Dante se přetočil na bok a zazubil se na něj zpátky.

„Kdy se vracíš do Seattlu?"

Eames stáhl obočí k sobě. „Dante, co se děje?"

„Co?"

„Většinou jsem to já, kdo se chce sejít."

Dante si pobaveně odfrkl. „No tak teď jsem nadrženej já."

„Nescházím se s tebou jenom proto, že si chci zapíchat," řekl Eames. Možná z jeho hlasu cítil jistou ublíženost.

„To jsem neřekl."

Eames se nadechl, aby něco namítl, ale Dante ho předběhl. „Lekl jsem se, jasný? Protože ty dva dny byly skvělý a já z toho začínal cítit něco, co se hrozně moc podobalo vztahu. A když jsi řekl, že to tak není, tak mě to jenom utvrdilo v tom, že to cítíš taky."

„Takže jsme zase u tohohle?"

Zamračil se, ale pak si na Eamesově tváři všiml úsměvu. Pobaveně protočil oči. „Asi jo."

„Zbytečně se ve všem hrabeš a rozebíráš věci, který vůbec nic neznamenaj. Řekl jsi mi, že se nechceš definovat, že to bude tak, jak to bude. A já to respektuju a nechávám tomu volnej průběh. A nikdy jsem se ti nesnažil nějak naznačit, že chci něco jinýho. Nepoznal jsem nikoho, jako jsi ty-"

Dantovo srdce udělalo nejméně tři přemety. „Eamesi-"

„Už to děláš zase! Říkám ti věci, který ti říct chci. Aniž bych tím něco sledoval nebo snad očekával něco nazpátek, jasný?"

Nádech, výdech. Nádech, výdech. A ještě jednou. Přesto se mu třásl hlas, když říkal: „Mám strach, že jednou řekneš-"

„Neřeknu!" zvolal. A pak to zopakoval, klidněji. „Neřeknu. Protože tě respektuju a protože vím, že ty respektuješ moje podmínky a taky jednou nepřijdeš s třetím klukem."

„S výjimkou Jeffa."

„S výjimkou Jeffa," zopakoval pobaveně. Pak si povzdechl. „Dante, potřebuju, abys mi slíbil jednu věc."

Stáhl se mu hrudník, ale přikývl.

„Jestli někdy budeš chtít... tohle ukončit-"

„Nechci nic ukončovat."

„Já taky ne, ale pro vlastní klid potřebuju ujištění, že budeš schopnej za mnou přijít a říct mi to narovinu. Že nebudeš hrát žádný hry, kdy přestaneš reagovat a já si to budu muset dovodit sám."

Zarazil se. Teprve v tu chvíli si uvědomil, jak muselo jeho chování na Eamese působit. „Myslel sis-"

„Jo."

Po těle mu přejel mráz. „Kurva. Ne, Eamesi... To- Tohle bych neudělal. Tobě ne."

„Já vím, že ne," vydechl. „Ale i když jsme se třeba měsíc neviděli, vždycky jsi na zprávy odpovídal. I když jsi napsal, že se zrovna nechceš sejít, tak jsi odepsal."

„Slibuju, že nic takovýho nemám v úmyslu," ujistil ho. Víc než kdy jindy se ho chtěl dotknout. Vzít ho za ruku a přitáhnout si ho do náruče. Políbit ho a nikdy nepřestat. „Chybíš mi."

„Nejradši bych byl u tebe. Přijedu za tebou hned jak se vrátím, dobře?"

„Jo, to bych byl rád," zašeptal.

Řekl, že má Eamese v hlavě. Měl dojem, že mu to brzy nebude stačit.