,,Musím ti něco říct," pravil Remus, když leželi v posteli. Ani nevzhlédla od knihy, kterou četla.
,,Hm?"
,,Opouštím tě," zaznělo do deštivé noci, tikání hodin a hudby z vedlejšího pokoje. Chvíli bylo ticho, pak k němu vzhlédla a zeptala se: ,,Co? Říkal's něco?"
,,Říkal jsem, že..." znovu se nadechl. ,,Že tě opouštím."
,,Nějakej blbej fór, co? Nech si to na ráno."
,,Ne. Já to myslím vážně, odcházím," řekl teď již jistým hlasem.
,,A kam bys asi tak šel?"
,,To je jedno, najdu si byt a odstěhuju se." Znovu na něj pohlédla, tentokrát se zamračila. ,,Počkej, to snad nemyslíš vážně! A proč bys asi tak odcházel?"
,,Protože ti nedokážu lhát. Už tě nemiluju, nechci se usadit a nechci s tebou strávit zbytek života."
,,Tohle... Tohle... Jestli je tohle vtip, tak je to dost trapný, Remusi, přestaň s tím!"
,,Cítím se strašně, že jsem s tebou zůstal, zatím co Hermiona odešla."
,,Počkej, počkej, počkej... Co s tímhle má zase společnýho Hermiona?!" křiklaNymfadora zmateně, v tu chvíli se zarazila, pár vteřin byla zticha a hleděla překvapeně na Remuse. ,,Ty?"
,,Doro, já nechtěl..."
,,Buď zticha!" křikla na něj a rychle vylezla z postele. Remus také vstal a chtěl jít za ní. ,,Nepřibližuj se ke mně, ty parchante!"
,,Odejdu, už o mě nikdy neuslyšíš.",,To si piš, že o tobě nikdy neuslyšim! Já tě totiž zabiju! Zabiju tě, ty hajzle!" křičela a začala hledat svou hůlku.
,,Doro, prosím, uklidni se..."
,,Nech mě! Nebudu se uklidňovat! Nechci bejt klidná!" zařvala a namířila proti němu hůlku.
,,Doro, tohle nechceš udělat."
,,Jak víš, co chci a nechci udělat? Co o mě TY víš?"
,,Vím, že bys nikomu neublížila."
,,Ty parchante, spal jsi s ní?!"
Remus chvíli mlčel a pak pravil: ,,Ano."
,,To jako... To jako, že jste se sešli někde v baráku a tys s ní píchal, zatímco já jsem spala?!"
,,Doro..."
,,Buď zticha! Vůbec nemluv, nebo tě zabiju!"
,,Zasloužím si to, to uznávám," řekl tichým vyrovnaným hlasem. Nymfadoře se roztřásla ruka, rozbrečela se a padla na kolena.
,,Takže teď zmizíš za ní?"
,,Ne, nikdy se s ní už neuvidím. Nevím, kde je. A nehodlám ji hledat. Stejně jako tobě, i jí jsem ublížil."
,,Nenávidím tě! Proč jsi to neřekl hned? Proč jsi ze mě dělal idiota?"
,,Myslel jsem, že se z toho dostanu. Že to prostě ukončíme a já budu s tebou." Nymfadora už na to nic neříkala, jen plakala. ,,Opatruj se, Nymfadoro," řekl a zmizel.

Stál ve svém bytě, který si narychlo sehnal. Posadil se do křesla a hleděl na kufr, který byl před ním. Hloupě utekl. Připravoval si to jinak, ale nakonec do rána nevydržel. Musel to Nymfadoře říct už teď, nedokázal tam zůstat ani o minutu déle. Věděl, že už nyní bylo pozdě na to odcházet.

Pozorovala svítání, zachumlaná do deky seděla na okenním parapetu. Napila se kafe a zamračila se, zapomněla si jej osladit, ale už se jí nechtělo vstávat. Sem tam prošel nějaký člověk, okna v panelácích se rozsvěcela a míhaly se za záclonami postavy. Vstala a šla se obléct, měla sice do práce dorazit až po obědě, ale vůbec nechtěla být doma. Vyšla z domu, trošku poprchávalo, takže si vlasy schovala pod kapucí od mikiny. Procházela se po břehu Temže, hleděla na chodník a své tenisky a přemýšlela. Kapky padaly čím dál častěji, začal foukat studený vítr a tak běžela hledat nějaké místo, kde by se schovala. Zarazila se před barem, byl to ten bar, kde spolu byli na koncertě. Nemohla tam, nedokázala by to. Utíkala tedy dál, uviděla uprostřed parku malý altánek a tam se schovala. Viděla někoho, že se běží schovat také. Nechtěla tam hloupě stát s někým dalším. Sklonila hlavu a vydala se jiným směrem, aby se tomu člověku vyhnula.

Došel k altánku a zarazil se. Myslel si, že tam ještě před chvilkou někdo stál, ale teď tam nikdo nebyl. Skryl se před deštěm. Přecházel sem a tam. Věděl, že už Hermionu neuvidí a drásalo ho to. A přesto věděl, že kdyby ji potkal, tak by nedokázal říct ani slovo. Hleděl by na ni a nenáviděl by se. Mezitím ustal déšť aspoň natolik, aby mohl jít do práce. Naposledy pohlédl na nedaleký bar, který vracel vzpomínky a vydal se pryč.

Seděla v kanceláři a sepisovala poznámky. Vstala od stolu a šla se podívat z okna. U vchodových dveří se mihla postava, která jí tolik připomněla Remuse, že se musela chytit židle, aby neztratila rovnováhu. Na tu malou vteřinu věřila, že to byl on... Ale ta samotná myšlenka ji nevyděsila, děsivé na tom bylo, že si to na tu vteřinu šíleně přála. A zklamalo ji, že racionální přemýšlení udusalo všechny její naděje. Chtěla se běžet přesvědčit, jestli to úplnou náhodou nebyl on. Chtěla se začít třást tak, jak když se poprvé dotkl její ruky a ona viděla svět jeho očima. Tolik si přála cítit to očekávání, které ji zničí. A nemohla být ani chvíli tak krásně naivní, protože moc dobře věděla, že je nyní s ostatními. Říká něco o válce a Tonksová mu skáče do řeči. A Ron mlčky sedí vedle Harryho, který se ho snaží přivést na jiné myšlenky. A její bláznivá přeromantičtělá kamarádka Ginny Harryho drží za ruku a tím mu dává najevo, že je lepší než Hermiona a že ho nikdy nepodvede. Pan Weasley tomu určitě stále nedokáže uvěřit, protože jí důvěřoval jako nikdo jiný. Nechtěla na to myslet, nechtěla vědět pravdu.