Ron ji začal líbat, odtáhla se a řekla, že jí není dobře. Naštvaně se otočil zády, nepopřál jí ani dobrou noc a po pár minutách už bylo slyšet jeho chrápání. Přemýšlela o tom, co právě chtěla udělat. Nebyla na tom vůbec dobře a pokud jí tohle mohlo pomoci, pak to musela risknout. Věděla, že to není správné, ale po tolika chybách, které udělala bylo tohle zanedbatelné.
,,Remusi, spíš?" zeptala se nešťastně v myšlenkách.
,,Nemůžu usnout," přiznal. ,,Copak se děje?"
,,Jsem na tom špatně."
,,Stalo se něco?! Jsi v pořádku?"
,,Ano, jsem, relativně, v pořádku. Jen je mi mizerně, cítím se hrozně."
,,A můžu ti nějak pomoct?"
,,Nemohli bychom se sejít ve sklepě?" zeptala se. ,,Není mi vůbec dobře.",
,Jistě, jdu napřed. Ty se pořádně oblékni a nezapomeň na nějaké ponožky, když už nechceš boty."

Hermiona si vzala tlusté ponožky, které nosila jen v zimě na noc. Sešla schody a vešla do sklepa. Remus jí pomohl sejít poslední schody, držel ji za ruku. Hermiona udělala krok k němu a opřela si hlavu o jeho hrudník. Přivinul ji k sobě. Konečně se cítila v bezpečí.
,,Jak ti je?" zeptal se tichým hlasem.
,,Teď už dobře," zašeptala Hermiona.
,,Vypadáš ustaraně. Pamatuj si, že tu vždycky budu."
,,Já vím, jsi mi velkou oporou. Bojím se být matkou, myslím, že nejsem dost dobrá," přiznala Hermiona.
,,Mio, budeš úžasná matka, už jsem ti to jednou povídal. Budeš skvělá."
,,Co když mě nebude mít rád? Co když budu tak nemožná, že bude mít hrozné dětství?" zeptala se zoufalým hlasem.
,,Bude tě milovat," pravil a klekl si tak, aby si mohl položit ucho na její břicho. ,,Hej, ty tam! Jestli tam teda vůbec jsi... Budeš svou mamku zbožňovat, protože je ta nejhodnější mamina na světě." Hermiona se tiše rozesmála a pohladila ho po vlasech.
,,Vstávej, bude ti zima na kolena. Jsi hodný," špitla Hermiona. Remus se narovnal a znovu jí objal.
,,Pojď si lehnout," řekl a dovedl ji k posteli. Oba si lehli vedle sebe, objal ji a přitiskl k sobě.
,,Můžeš klidně spát, ráno tě vzbudím."
,,Tak mi ještě něco vyprávěj," zažadonila Hermiona. ,,Třeba o tom, jaké jsi měl dětství."
,,Nechci mluvit o Šedohřbetovi, nebylo to lehké se s tím vypořádat a myslím, že dnes není vhodné..."
Hermiona mu skočila do řeči: ,,Nemyslela jsem tuhle část dětství, zajímalo by mě, jaký jsi byl předtím."
Remus se zamyslel a pak pravil: ,,Byl jsem jiný, úplně jiný. Nebyl jsem tak zamlklý, rodiče mně často nadávali, že pořád utíkám. Bydleli jsme na malém městě, takže jsem měl všude skrýše, kam jsme chodili s kamarády."
,,Měl jsi hodně kamarádů?" zeptala se s úsměvem Hermiona.
,,Ano, jako skoro každé dítě. No, možná trochu míň než ostatní. Miloval jsem dobrodružství. Myslel jsem si, že své kamarády nikdy neztratím," řekl Remus posmutněle. Hermiona ho pevněji chytila za ruku. ,,A pak se to stalo, nedalo se tomu zabránit..."
,,Nemusíš o tom mluvit, vím, že je to těžké," řekla Hermiona soucitně.
,,Víš, asi jsem se spletl, když jsem tvrdil, že o tom nechci mluvit. Je to tak dávno, kdy jsem to někomu říkal. Jenže tě tím nechci zatěžovat."
,,Chci to vědět, chci ti naslouchat. Jsem tady. Myslím, že i mně to pomůže pochopit nynější pocity."
,,Víš, když mě Šedohřbet pokousal, strávil jsem několik dní v horečkách. Rodiče se snažili najít něco, co by mi pomohlo. Nějaký lék, který by odvrátil otravu. Bral jsem to jako svou chybu, ležel jsem v posteli a sledoval, jak má matka pláče a otec se snaží přijít na způsob jak mi pomoci. Bylo mi jich líto."
,,Muselo to být těžké, byl jsi malý kluk a dával sis vinu za něco, co jsi neudělal."
,,Přeci jen ve mě zůstává pochybnost, kdybych se nenarodil, měli by to rodiče jednodušší."
,,Remusi, tohle neříkej. Dobře, měli jste to těžší, ale kdyby ses nikdy nenarodil, tak by můj život neměl cenu. Neměla bych nikoho s kým si popovídat, neměla bych spřízněnou duši."
,,Jenže já jsem vlkodlak, přináším utrpení. Napořád budu."
,,A také navždy budeš úžasný a citlivý muž, který mi pomohl a který mě dokáže obejmout, když je mi mizerně." Jemně ji políbil na čelo.
,,V dětství jsem ztratil všechny, které jsem měl rád. Od proměny jsem se stranil lidem, moji přátelé to nevydrželi, nechoval jsem se normálně. Chvíli se snažili mi porozumět, ale bylo to zbytečné. Celé dny jsem byl doma, nevycházel jsem ven. Jen někdy v noci jsem utekl do lesa. Běhal jsem křovím jako o život, doufal jsem, že se uženu k smrti."
,,Musel jsi být tak sám, už tehdy. Vím, že se cítíš stále sám, ale že už takhle mladý jsi musel trpět... Je to hrozné."
,,Ty se někdy cítíš také sama, vím to. Sice mi pořád říkáš, že bych se měl mít rád, ale sama se cítíš jako neviditelná. Je v tobě tolik smutku."
,,Je pravda, že než jsme se spolu začali bavit, tak byl svět hrozně šedý a já myslela, že je to tak správné. Myslela jsem, že je normální nemít nikoho, kdo by mi rozuměl. A pak jsi přišel a já se cítím mnohem líp. Proto si nedokážu představit, že někdo tak hodný by se neměl rád," přiznala Hermiona. Remus se na ni usmál.
,,Proto někdy nedokážu pochopit, že se nemáš ráda, když jsi se stala oporou."
,,Vzájemná opora," zašeptala zamyšleně Hermiona. ,,Musí to stát tolik bolesti?"
Remus chvíli mlčel a pak řekl: ,,Nevím, asi ano, jsme toho důkazem." Nastalo ticho, Hermiona se k němu přitiskla ještě trochu víc. ,,Nepouštěj mě, dokud nevysvitne slunce," zašeptala unaveně a zavřela oči.
,,Nikdy tě nepustím, dokud si o to sama neřekneš," pravil tichým hlasem, když už věděl, že spí. Držel ji v náručí a hlídal její spánek.