Seděl v obýváku, neposlouchal o čem si ostatní povídají, hleděl před sebe a pohled se rozmazával, protože vůbec nemrkal. Cítil, že se děje něco špatného. Nevěděl co, Hermiona ho nepustila do svých myšlenek, byla tak tichá a přitom slyšel, jak jí buší srdce šílenou rychlostí. Cítil její obavy, ale nevěděl z čeho, nechápal, co přesně by bylo jejich příčinou. Sám se také cítil zmateně, snažil si namluvit, že to, co se stalo bylo jen... ,,Pomatení myslů?" pomyslel si. Necítil to jako pomatení, i když byl úplněk, udělal to, co si šíleně přál už dlouho. A bylo to špatné. Byla vdaná, milovala svého manžela, nechtěl to kazit. Přál si být stále s Hermionou, ale nemohl jí to přiznat, protože ona měla prstýnek, patřila nyní jinému. A on měl Nymfadoru, ženu, která ho jako jedna z mála milovala přes všechny překážky. Jenže Hermiona byla jiná. Její něžné doteky ho dokázaly rozechvět, stále cítil její konečky prstů bloudící po jeho těle. Cítil květinovou vůni jejích vlasů a přesně znal ten pohled, který patřil jen jemu. Plný pochopení a bolesti, jemný úsměv, kterým skrývala svůj strach. Chtěl ji opatrovat, držet ji v náručí vždy, kdy se cítí hrozně sama, protože ona mu nesmírně pomáhala. Nebyl jí lhostejný, snažila se stát při něm vždy, když poznala jeho strach. Ztratil ji dřív než mu došlo, že ji... ,,Ne, tomu nevěřím," utnul myšlenku. Měl Nymfadoru, byla skvělá a on ji miloval. Ano, chtěl s ní strávit zbytek života jako Hermiona chtěla být s Ronem. Přišlo mu to nespravedlivé, že nebyl mladší. Bylo by to jednodušší, byl by o pár let starší než ona, znali by se jinak než jako bývalý profesor a studentka. Nebyl by vlkodlak, necítil by se vnitřně rozervaný na kusy a neubližoval by jí svými myšlenkami o smrti a sebenenávisti. Byli by mudlové a ne kouzelníci, nikdy by nepoznala Rona, setkali by se úplnou náhodou v kavárně a začali si povídat. Vdala by se, ne za Rona, ale za něj. Bylo to hrozné, nechtěl nad tím přemýšlet. Měl výčitky svědomí. Nemohl na ni myslet, příliš to bolelo, když si uvědomil, že mu patřila jen na jednu jedinou noc a on sám jí pak řekl, že to nic neznamenalo.
,,Kde je vůbec Hermiona?" zeptal se jeden z dvojčat.
,,Je jí nějak špatně, ale bude v pořádku. Říkala, že to musí vyležet," odpověděl Harry.
,,Remusi, nemáš nějaký lektvar, aby jí bylo líp?" zeptala se Molly.
,,Jistě, hned jí ho donesu," řekl Remus a vstal. Našel ve svém pokoji lahvičku a zamířil k jejím dveřím. Chvíli tam jen tak stál a pak zaklepal.
,,Dále." Vešel, Hermiona ležela na posteli, ve vlasech čelenku a vlasy svázané do copu.
,,Já... Přinesl jsem... Aby ti bylo líp..." řekl Remus a podal jí lahvičku.
,,Děkuju," zašeptala Hermiona slabě a napila se. Hleděl na její bledou tvář a snažil se z ní vyčíst, proč je na tom tak špatně.
,,Doufám, že ti bude líp," pravil najednou.
Hermiona se pokusila o úsměv a špitla: ,,Určitě se to zlepší." Najednou se jí začalo chtít brečet, po tváři jí stekla první slza.
,,Co se děje?" zeptal se vyděšeně.
,,Nic, jen... Cítím se mizerně a jsem unavená, musím to zaspat." Tolik ji chtěl chytit za ruku, ale nemohl.
,,Tak... Tak se zatím měj," řekl a cítil se za to hloupě. Zavřel za sebou dveře a pomyslel si: ,,To ses nezmohl na nic jiného? Necháš ji tam teď samotnou..." Sešel po schodech a posadil se vedle své přítelkyně.
,,Tak co?" zeptala se Ginny.
,,Za chvilku by měl ten lektvar zabrat, rozhodně jí to pomůže," odpověděl Remus.