Nemohla spát, vzbudila se již za svítání. Pohlédla na Rona, který ještě spal. Smutně se pousmála nad tím, že vůbec nevypadá romanticky, měl otevřenou pusu a čas od času zachrápal. Jeho nosní dírky se rozšiřovaly a zúžovaly s každým nádechem. Hermiona se zamračila, protože se jí ten pohled nelíbil a tak se otočila na druhý bok. Přikryla se, protože si chtěla užít to, že jí nemusí být zima. Byla ráda, že je zpátky, vůbec se jí po té děsivé boudě nestýskalo. Ron tam byl náladovější a ona vlastně také. Zažili tam svou první krizi, takže se tam už nikdy nechtěla vrátit. A k tomu ten dopis od Ginny a Harryho, to ji také naštvalo. Věděla, že je Harry přeci jen vnímavější, ale že jejich líbánky budou o tolik rozdílné, by si nemyslela ani ve snu. Nechtěla je vidět šťastnější, Ginny byla sice roztomilejší, ale ona na sobě dřela. Celé roky se učila jako šílená, aby ji nakonec požádal o ruku rezatý kluk, který, upřímně řečeno, moc rozumu nepobral. Nebylo to tak, že by Harryho měla radši, ale žárlila na Ginny. Povzdechla si nad svou špatnou náladou, protože ve skutečnosti to Ginny přála. Na chvíli se pokusila usnout, a tak zavřela oči. Uviděla Remusovu tvář, jak na ni upřeně hledí, byl to včerejší pohled, když se ve vzpomínkách vrátila k jezeru. Rychle otevřela oči, nechtěla ho vidět, nechtěla na něj myslet. Musela se hrozně snažit na něj zapomenout a na tu noc, kdy ji zarazil, protože ona sama by ho bezhlavě políbila. Bylo jí ze sebe samotné špatně, protože Rona měla ráda a věděla, že by to bylo něco neodpustitelného, kdyby políbila Remuse, zatímco on spal.
,,Nemysli na něj!" Sama sebe musela přesvědčovat, že je lepší nad tím ani nepřemýšlet. Nedošlo k tomu, díkybohu, takže neměla proč o tom přemýšlet. Na jednu stranu se snažila jeho myšlenky neslyšet a na druhou šíleně toužila po tom, být stále s ním. Bylo to tím, že už předtím se na něj dívala, když seděl v rohu obýváku a četl si, zatímco ostatní si povídali? Bylo to tím, že ji jediný chápal, když se bála o budoucnost? Byla to snad zkouška její věrnosti? Měla se cítit špatně, že si přála, aby se stal jejím pravým přítelem, kterému bude moct všechno říct? Měla litovat toho, že se stalo to, co se stalo? Musela snad zpytoval svědomí za to, že jen chtěla, aby ji někdo rozuměl? Tolik si přála, aby se to všechno vrátilo, chtěla s ním sedět na terase a povídat si s ním beze slov. Chtěla, aby ji bral jako oporu a ne jako přítěž. Přišlo jí tak špatné ležet vedle svého manžela a myslet na jiného, i když čistě platonicky. Nic špatného neudělala, přesto cítila, že je na tom něco špatného. Bylo to špatné, protože si přála, aby s ní soucítil Remus a ne Ron. Oblékla si župan, sešla po schodech a vydala se do kuchyně.

Hned ve dveřích se zarazila, seděl u stolu a četl si noviny. Vzhlédl k ní, takže se znovu dala do pohybu.
,,Dobrý ráno," špitla, když kolem něj procházela.
Remus chvíli mlčel a pak pravil: ,,Dobré ráno." Tiše si nalila kafe, které připravil, vzala si jablko a mlčky přešla do obývacího pokoje. Posadila se do křesla a zakousla se do jablka, i když na něj neměla chuť. Předtím, než došlo k tomu zvláštnímu spojení s Remusem, necítila vše tak intenzivně. Jablko bylo buď sladké nebo kyselé, najednou si uvědomovala, že se zakousla do jablka, které mělo nakyslou chuť, že se šťáva lepila na patro a měnila se v nepříjemně nasládlou. Dokázala si představit barvy té chuti, jakoby chuť mohla uchopit... Sytě zelená se vpíjela do nasládlé oranžové... Překvapeně pohlédla na jablko a nevěřícně zakroutila hlavou. Vůně jablka byla také jedinečná a ona tomu nemohla uvěřit, že je vše tak silné.