Kihyun

Nehybně ležím v posteli. Nevím, kolik je to minut, co nejsem schopný se pohnout. Tělem se mi rozlévá pocit, který jsem nikdy necítil. Všechny ty pocity, které se rozlévají tělem, pocity, které mi ukázal...nikdy jsem nic podobného necítil. Cítím své tělo, jak křičí po jeho doteku, jak by chtělo víc a nesouhlasně ze sebe vyloudím neurčitý zvuk. Podaří se mi klíč, který mám v dlani dostat mezi prsty, přes můj aktuální stav to chvíli trvá, ale nakonec najdu dírku pro klíč a odemknu si jednu stranu pout, uvolním si tím ruku a druhou pak provléknu mezi žbrdlinami a odepnu si pouta úplně. Stáhnu si šátek z očí a zrychleně oddechuju jen tou vzpomínkou na jeho dotek...nikdy jsem tak netoužil po něčím doteku...po něčích rtech a něčí přítomnosti. Převalím se na bok až k okraji postele, tím vzrušením, co stále koluje mým tělem, nejsem nějakou chvíli schopný ani vstát. Jakmile se ale na nohy z postele dostanu, tak se mi nohy třesou, chvíli myslím, že spadnu zpátky do postele. Podaří se mi dojít do koupelny a s těžkostí a třesem v nohou se vyškrábu do sprchy, kde se opláchnu. Zády se opřu o stěnu sprchy a skousnu si ret. Zatímco na mě dopadá horká voda, tak zavřu oči. Znovu a znovu si vybavuji chuť jeho rtů, jeho dotek, to, jak voněl...jakmile jsem nasál jeho vůni, ne žádný parfém, ale jeho nezaměnitelnou vůni...myslím, že jsem se stal závislým. Pokud je tohle místo, kam mě chtěl dostat, bod, kde mě chce mít, tak se mu to povedlo.

Nevím, co to se mnou je. Jen myšlenka, že by mě měl někdo takhle v moci, mě předtím štvala. Ale teď...vzrušuje mě to. Vzrušuje mě to, jak má navrch, jak se nebojí si ke mně cokoliv dovolit.

Po sprše se vysuším, zabalím do županu. Zadívám se na telefon a přečtu si sms.

Tak odpovídají činy slovům? Skousnu si ret a víc se zabalím do peřiny, když se do mě po horké sprše dá zima. Zatřesu se, když si vybavím jeho hlas...jeho hluboký hlas a šepot a chvíli se jen ztratím v myšlenkách.

Nevím, jestli není brzy hodnotit po jednom zážitku. Odepíšu schválně a schoulím se do klubíčka. Obejmu peřinu, jako by mi chyběl někdo vedle mě, snažím se nezaúpět, zatímco moje tělo upadá do bezesného naprosto vyčerpaného spánku.

Ráno vstanu s mimořádně dobrou náladou. Jako by se svět rozzářil neuvěřitelnými barvami. Převléknu se do tmavě modrého saka, dojdu si dolů pro kávu, která se překapala mezitím, co jsem se oblékal. Vezmu si v lednici nějaký jogurt, nevím, co to se mnou je, ale moje nálada je opravdu nezvykle dobrá. Při chůzi se vlním v bocích, aniž bych se o to snažil, jako bych měl pořád z těla želé.

Dojedu do kanceláře a hned se zadívám do diáře, co mě čeká a nemine. Pozvednu obočí, když mezi stránkami diáře narazím na modrou růži, opravdu mi musí lustrovat i diář? Ale lehce se zahihňám, ne...počkat, nehihňám se. Nikdy. Já se ani nesměju, natož, abych se hihňal. Ale fajn, pro jednou se možná trochu hihňám, za to může ta dobrá nálada, tak dobrou náladu jsem snad nikdy neměl.

„Ahoj, Ki-KIKI?" Zhangjing málem dostane infarkt, co je špatného na tom, že jsem se na něj šťastně usmál.

„Ahoj, Zhangjing, děje se něco?" pozvednu obočí, vcelku pobaveně.

„Kdo jsi a co jsi udělal s Kikim!" skoro vykřikne a ukáže na mě prstem. Začnu se smát a zakryju si u smíchu pusu. Ne opravdu, co to se mnou je?

„Nic se nestalo, jen mám prostě dneska dobrou náladu." Pokrčím rameny. Ačkoliv na jeho tváři vidím, jak moc ho to děsí. Neměl by být spíš rád, že mám dobrou náladu??

„No, za týden nás čeká ta speciální akce jako každý rok. Tentokrát jsi schválil, že to bude ve Valencii." Připomene mi Zhangjing. Jen zakývám hlavou, je to něco jako speciální mafiánský ples. Dá se říct, že tradice, nevím, odkud se vzala, ale otec si zakládal na tom, aby se vždy pořádala. Je to docela vtipné, všichni mají masky, hlavně přes obličej. Ne, že bych ji potřeboval, nikdo neví, jak vypadám. Ani většina mafiánů a ti, co to ví, o tom mlčí, nikdo si na mě neukazuje. Přesto jsou ale všichni ve střehu, protože ví, že tam jsem. Je to vcelku i vzrušující...ne tak jako když mi Changkyun přejížděl nožem nebo zbraní po břiše, ale i přesto je to vzrušující.

Zhangjing mi oznámí, že za hodinu přijde krejčí, který mi na ten ples vyrobí speciální oblečení, zakývám hlavou, zatímco se podívám na hodiny. Podepřu si rukou hlavu a...myšlenky mi sklouznou úplně jinam. Třeba na to, jak mi hoří každý kousek těla, kterého se dotkl nebo ho políbil. Snažím se nezavřít oči a nepředstavit si ten pocit živěji.

K mému štěstí přijde krejčí dřív, vyberu s ním vhodný oděv a nechám ho, aby mi změřil míry, domluvíme se, že si oblečení vyzvednu v den odjezdu do Valencie.

///

Jakýkoliv kontakt mezi námi ustal. Věděl jsem, že to dělá schválně, zároveň jsem ale cítil, jak každá moje buňka křičí, že ho chce a potřebuje. Rozhlédnu se po ložnici, zítra odjíždím, třeba můžu udělat něco, čím ho k sobě přilákám? Nevím, co to dělám, ale stoupnu si k posteli a začnu se pomalu vlnit do rytmu, který mi hraje v hlavě a začnu se svlékat. Nejsem si jistý, ve kterých místech přesně schoval kameru, tak se snažím najít nějaký úhel, aby na mě měl dobrý výhled. Dávám si extra záležet, s každým rozepnutím knoflíčku se schválně loudám, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu dělat něco takového, ale prahnu po jeho přítomnosti. Pokračuju, dokud nejsem skoro nahý, natáhnu se pro černou průsvitnou košilku a svůdně si ji obléknu, i kraťásky si natahuju stejně pomalu a dávám si záležet. Ale nafouknu tváře, když mi ozvěnou není vůbec nic, ani sms. Vezmu do ruky telefon a nasupeně se dám do psaní.

Ten tanec byl pro tebe, doufám, že splnil svůj účel a líbil se ti.

Rychle to pošlu a po dvou hodinách bez jakékoliv odpovědi se frustrovaně snažím usnout. Jsem idiot a teď jsem ze sebe udělal ještě daleko většího idiota. Bavil se u kamery tím, že mě sledoval a věděl, že se stejně neozve? Nevím, jak se mi podaří usnout, ale následující den vstávám brzy, čeká mě dlouhá cesta. Žádná odpověď. Fajn!!!

V mém nočním stolku máš peníze za zakázky, nebudu doma, tak si je vyzvedni.

Napíšu stroze s jasným náznakem mé frustrovanosti a naštvanosti. A víš co? Nebudu na příjmu celé dny, co budu ve Valencii! Nasupeně si dupnu, vezmu obálku s penězi, dám ji do nočního stolku a ještě do stolku fláknu telefon. Ha, kam mi teď budeš psát, když nebudu mít telefon! Naštvaně oddupu do své šatny a sbalím si nějaké věci a oblečení s sebou. Láká mě podívat se do nočního stolku na ten telefon, jestli náhodou neodepsal. Co když se mu jen něco stalo...určitě nestalo, Kihyun!

Nasednu do svého Bentley a hned se rozjedu, abych zaměstnal myšlenky. Zastavím se v krejčovství pro můj oblek na ples a hned se rozjedu do Valencie. Proč k němu moje myšlenky pořád sklouzávají? Jen se pobavil! Taky bych se pobavil! Kdyby on nebyl ten jediný, kdo ví, jak na mě! Chmf!!

Cesta do Valencie mi trvá skoro celý den, na to, že jsem vyjížděl ráno, přijedu k luxusnímu hotelu ve Valencii až na večer. Nechám personál, aby mi vzal věci z kufru a aby se mi postarali o auto, na recepci si vyzvednu klíče a hned se nechám výtahem vyvést do nejvyššího patra, kde je mé apartmá. Ples je až zítra, díky bohu. Je to osvobozující, když tu nemám žádný telefon. Vůbec žádný, kromě hotelového telefonu. Pustím si televizi a unavený z cesty, po sprše, pak vytuhnu v obrovské posteli.

Ráno dorazí Zhangjing a Mark chvíli po tom, co jsem se dochystal a posnídal. Musíme ještě ve městě vyřešit pár schůzek, hlavně s naším největším zástupcem mafie ve Valencii Ronghaem. Je to náročné, večer úpím, když se mi na ples nechce ani trochu. Obléknu si na sebe kalhoty, saténovou velmi přiléhavou košili a přehoz, který vypadá jako princovský plášť. Prsty pohladím černou škrabošku s lehce zlatými ornamenty a nasadím si ji na obličej. Zkontroluji se v zrcadle a ještě si upravím vlasy, neposedné pramínky zkrotím gelem na vlasy a shlédnu se v zrcadle. Mh, myslím, že by to šlo.

Počkám, až pro mě přijde Zhangjing a Mark, oba mají škrabošku, každý jiné barvy, s jinými ornamenty. Nasedneme venku do připravené limuzíny, zadívám se ven z okna, když se rozjedeme. Ne, nebudeš na něj myslet, Kihyun! Nebudeš! Když se ti neozývá, tak ať si třeba trhne! Zadívám se na obrovskou budovu, ve které je ples. Je tu tolik lidí, nadechnu se a vystoupím s ostatními z limuzíny. Nejdříve musíme všechny, kteří jsou toho hodni, přivítat, s každým si potřást rukou, hezky se uvést.

Střízlivý to zvládnu hodinu, pak se opřu o bar a sáhnu po nějakém drinku, podle nich specialita Valencie, pro mě je hlavní alkohol. Chuť jde stranou.

„I přes tu masku jde vidět, jak jste nádherný," Ozve se někdo za mnou, otočím se a zadívám se do hnědých očí nějakého urostlého muže, který ke mně natáhne ruku. „Kim Haeon, těší mě." Mrkne na mě, když k němu ruku natáhnu a políbí mě na hřbet ruky.

„Hyun, pokud Vám to stačí." Prohodím, nepředstavuji se celým jménem lidem, o kterých nic nevím.

„Smím Vás požádat o tanec? Stojíte tu tak osaměle, jako by jste na někoho čekal." Mrkne na mě, když přikývnu, tak mi nabídne rámě a já se nechám vést na parket.

„Na nikoho nečekám." Prohodím, zatímco mě vede. Položím mu ruku na rameno a druhou rukou chytím jeho ruku, nechám ho, aby mi položil ruce na pas. Zase žádné pocity, ani když si mě nenápadně přisunul blíž ke svému tělu, necítím nic. Jako bych byl jen kus ledu, který nikdo nemůže přinutit k roztání. Povede mě do otočky, lehce zavřu oči, a když se do otočky vrátím zpátky, do nosu mě praští lákavá vůně...známá vůně. Hned oči otevřu a zadívám se do Changkyunových očí. Pozvednu obočí, když si mě na sebe majetnicky přitiskne, vidím, jak se ohlédl na Haeona dost nebezpečným pohledem.

„Zrovna jsem měl jiného tanečního partnera." Odfrknu si, neskočím mu kolem krku! Myslí si, že se tady jen tak objeví, po skoro dvou týdnech toho, co mě ignoruje a že mu zase skočím kolem krku a spadnu z něj na zadek? Ani náhodou!