Changkyun

Vím, že je to pro Kihyuna nový život, chápu, že si na spoustu věcí musí zvyknout. Zajeli jsme spolu nakoupit, nakonec jsem ho přemluvil, aby řídil on svým novým autem a zajezdil se s ním. Za co spousta řidičů schytala dávku troubení z klaksonu, několik prostředníčků a hodně cyklistů schytalo nadávky ze staženého okýnka. Nakonec jsme dojeli k obchodu, kde Kihyun teda pochválil to, že se s tím dobře parkuje, jelikož je to malé a krátké auto určené do města.

„A má to výhodu, tohle auto můžeš odřít." usměju se na něj a vtisknu mu pusu. Nakonec přikývne, že je to pravda a dojdeme si pro vozík, který začnu vozit.

„Koupíme tohle a tohle," ukážu na instantní omáčky, abych něžným stylem Kihyunovi naznačil, že vaření není momentálně jeho nejlepší a nejsilnější stránka. „ víš, začneme jednoduchým, nejdřív uděláš obyčejnou omáčku z pytlíku a k tomu těstoviny, pak třeba přidáš a osmahneš k tomu maso a za chvíli to budeš dělat sám, začneme hezky pomalu." Usměju se, koupím vše, co je potřeba, zatímco má založené ruce a nafouknuté tváře. 

Zaplatím a ve naskládáme zpět do košíku, zatímco Kihyun remcá skrz to, jak je debilní systém vše z košíku vyndat a pak zase nandat. Dojdeme k autu a vše dáme do kufru. 

„Pojď, dáme si zmrzlinu." usměju se a chytím ho za ruku. Lehce ho tím obměkčím, když mu podám točenou vanilkovou zmrzlinu míchanou s čokoládovou. Já si dám jen vanilkovou a společně se opřeme o kapotu auta.

„Jak bylo v práci?" usměje se na mě a drbne do mě loktem.

„Moc hezky," nadšeně přikývnu a začnu mu povídat o prvním pracovním dnu. Oba se začneme smát, když mu začnu říkat, jak jsme byli přivoláni k místu činu a já hned věděl, co to je, protože jsem toho člověka zabil já. „byl to ten tlusťoch z domu, kterého jsem nechal udusit nebo spíš otrávit. Měl jsem co dělat, abych je neopravoval, když říkali že ho udusili, ani neví, jakou práci mi dalo namíchat ty správné chemikálie." Zasměju se. „No, jeho tělo jsem schoval dobře, ale nepočítal jsem, že vedle budou stavět bazén a kopat dost blízko tělu, takže když vykopali díru, tak na ně vykoukla ruka." povzdechnu si se smíchem.

„Ještěže vím, že jsi dobrý." drbne do mě a já přikývnu.

„V domě není ani jeden můj otisk a na těle také ne," zasměju se. „ale byla to sranda, hlavně sledovat ty jejich domněnky a to, že absolutně netuší, kdo to byl," pokrčím rameny. Dojíme zmrzlinu a nasedneme do auta. „ještě jsem si dal pak záležet, abych všechny ty ‚důkazy', co mají, co nejlépe kontaminoval," zasměju se, když se rozjedeme. Dále mu vyprávím, jak jsme jeli na další místo činu, kde podle nich měla proběhnout vražda, dojeli jsme na místo a já měl co dělat, abych nekroutil očima. „takové ptákoviny, co říkali, bylo jasný, že toho chlapa zabili vojenským nožem délky 20 cm a se zuby na vrchní straně čepele. Protože spodní rána, když mu prořízli krk, tak byla jemná, ale horní strana byla potrhaná. Ne, oni si mysleli, že to byl kuchyňský nůž." Povzdechnu si. Kihyun se plácne do čela.

„Ježiši, to by poznalo i malé dítě." zasměje se a já přikývnu s tím, že je to právě, že jasné.

Dojedeme domů a vyndáme nákup.

„Tady to takhle zapneš, tohle je program pro jemné prádlo. Takže tvoje košile a tak, pere na malou teplotu a nižší čas. Tohle je program, který používáš na džíny a takové obyčejné věci trička a tak, klidně i ručníky, a tohle je program pro povlečení. Na záclony je tenhle." ukážu mu všechny programy, ukážu mu, kam a jak má dát prášek, aviváž, popřípadě přípravek na bělení. Kývá hlavou a vše si zapisuje. Projdeme spolu takhle celý dům. Já mu ukážu, jak se používá sušička a i takové věci jako třeba, jak na vysavač.

„Takže, tohle se jen rozmíchá?" ohrne nos Kihyun, naleji mléko do hrnce a nasypu tam obsah sáčku. Přikývnu a začnu metličkou míchat sýrovou omáčku.

„Teď do toho hrnce natoč studenou vodu," začnu mu dávat instrukce. „ sůl, tak to stačí a teď to dáš na sporák a až to bude bublat, tak tam dáme těstoviny," přikývnu s úsměvem. „tohle," ukážu na omáčku „stačí míchat a pak ochutnáme, jestli je to dost slané." chápavě kývá hlavou.

„Není to zlé." Přikývne, když ochutná a začne nadšeně jíst těstoviny. Přikývnu, a když dojíme, tak mu ukážu fungování myčky.

K večeru společné sedíme na sedačce, zatímco v televizi hraje tiše film. Ani jeden ho nevnímáme, protože se věnujeme sobě navzájem. S polibky se nakonec přesuneme do postele, kde se necháme unášet vášní, která se v nás probudila. Po rychlé sprše si oba unaveně lehneme.

///

Po pár dnech se Kihyun seznámil se vším, co se doma dělá, zatímco já jsem v práci. Jdeme zrovna s Yanjunem po ulici, abychom vyslechli jednoho z podezřelých vraždy, kterou jsem udělal já, ten člověk za kým jdou...nevím, kde přišli na to, že je podezřelý, možná jsem jeho jméno napsal schválně všude, kde to šlo. Projdeme kolem zlatnictví a já se zasměju, když si vzpomenu na to, co říkal Kihyun ohledně našich jmen. Zadívám se na prsten, který je za výlohou a skousnu si ret. Pokud chceme, abychom měli společné příjmení nebo celkově, abychom byli spolu, mohli bychom to aspoň udělat pořádně. Možná je to pro někoho bláznovství vzít se po tak krátké době, co jsme spolu, ale já vím, že to jinak než s ním nechci.

„Changkyun?" vypískne Yanjun, když ho nechám na ulici a vejdu do zlatnictví a poprosím paní, aby mi vyndala prsten, který je za výlohou. Vyzkouším si ho na malíčku, o kterém vím, že je stejně tlustý jako Kihyunův prsteníček a hned, jak si ho vyzkouším, tak vím, že je to on.

„Budeš se ženit?" dloubne do mě Yanjun, když pozdraví slečnu ve zlatnictví a přijde ke mně. Jen přikývnu a nechám si prsten zabalit a zaplatím a společně vyjdeme ven. „Jak se jmenuje ten šťastlivec?" zasměje se. Pohladím krabičku prstenu.

„Kihyun," šeptnu s úsměvem myšlenkami úplně jinde. „Yoo Kihyun, brzy Lim- teda Im." usměju se a pak vytřeštím oči, když si uvědomím, co jsem řekl. Vystřelím hlavu k Yanjunovi, který se na mě překvapeně dívá. Nevím, co mám dělat, mám ho zabít? Ne, Changkyun, změnil ses, nebudeš nikoho zabíjet. Ježiši, ale co mám dělat. Je jasné, že mu to dojde, je jasné, že to ví, ježiši! Zadívá se na mě, jakoby mu před očima cvakla žárovka a já mu v očích vidím, že to ví, že mu to došlo a přemýšlí, co má teď dělat, jestli má utéct, zavolat policii, i když je on policie. Otevře pusu a já čekám, co řekne s napjatým srdcem, které vynechává údery.

„A jak se budeš jmenovat ty?" pozvedne obočí. Dech, který jsem držel pevně v plicích mi vyletí z úst jako vodotrysk a já se ještě zakuckám tím, jak jsem to nečekal.

„C-Cože?" pozvednu obočí.

„No, když on bude Im Kihyun, tak ty budeš Yoo Changkyun? Nebo jak?" zadívá se na mě a podrbe se na bradě. To....jemu to vážně nedošlo? A minutu přemýšlel nad tím, jak se budu jmenovat já?

„No...já se budu jmenovat pořád stejně. Budeme mít příjmení Im oba....jako manželé." odkašlu si. S chápavým aha přikývne a rozejde se dál, zatímco já si konsternovaně dám krabičku s prstenem do kapsy a pořád přemýšlím, jestli mu opravdu nedošlo nebo je tak dobrý policista, že mu to došlo a jen předstírá.

Jakmile vyslechneme chlapa, který nemá s případem nic společného, ale já moc dobře vím, že je to prolezlý hajzl stejně jako ten, kterého jsem zabil, tak navedu všechny důkazy na něj, zatímco dělám, že vyplňuji na stanici report. Vše doplním a pak pomaličku vstanu s tím, že je čas domů. Vyjdu ze stanice a dojdu na parkoviště k autu, kde si s povzdechem zapálím cigaretu. Vím, že mi Kihyun zakázal cokoliv dělat, ale nedá mi to. Cigaretu típnu a nasednu do auta, s prohrábnutím kol se rozjedu přes bránu a sevřu pevně volat. S povzdechem si prohrábnu volant, zatímco sleduju cestu osvětlenou jen mými světly. Dojedu na lesní cestu, kde auto nechám, zamknu a rozejdu se pěšky do lesa. Rozhlédnu se kolem a pokračuju dál, dokud nedojdu do hluboké části lesa. Jen zkontroluji svoje precizně udělané hroby. Usměju se, když projdu všechna místa a nikde není nic, co by napovídalo tomu, že je pod touhle zemí pohřbeno několik lidí, nebo že by je někdo objevil. Usměju se, teď můžu v klidu spát. 

Cestou pět k autu zahladím svoje stopy a rovnou vyměním SPZ na autě. Rozjedu se pryč, ale jakmile zvednu oči a zadívám se do zpětného zrcátka, tak si povzdechnu, když vidím za sebou jedno světlo. Rozjedu se jinam než domů a chvíli si říkám, že jsem jen paranoidní, ale jakmile mě motorka sleduje, tak se zamračím. Zastavím u jednoho z domů a ten někdo na té motorce si asi myslí, že je nenápadný, když zastaví několik metrů za mnou. Vystoupím z auta a zamknu ho, zatímco dám ruce do kapes a rozejdu se pryč. Periferně vidím postavu za sebou, jak jde několik kroků dál, ale jde. S povzdechem zahnu do tmavé uličky a osoba se vydá hned za mnou. Spokojeně se usměju, když zahne do uličky za mnou a než se naděje, tak k němu přiskočím. Vrazím mu silnou ránu do obličeje, kopanec kolenem těsně pod žebra, abych se strefil do žaludku. Ignoruju jeho zaúpění a kopem do hlavy ho uzemním na zem. Jeho tělo omráčeně bez jakékoliv vůle padne na zem. Spokojeně se usměju a nasadím si rukavice, které asi ze starého zvyku vozím v autě a otočím ho k sobě čelem. Vytřeštím oči, když na jeho tvář dopadne světlo a polknu.

Do prdele.

„Kyunnie, lásko," odkašle si Kihyun když sejde schody do garáže a zaváže si župan a se založenýma rukama se na mě zadívá. Polknu a uhnu pohledem, zatímco k židli uvážu omráčené tělo. „proč máme v garáži přivázaného policajta?" probodne mě pohledem, zatímco do ruky vezme odznak, co je položený na stole a probodne mě pohledem. S povzdechem se zadívám na Yanjunovu pomlácenou tvář a odkašlu si. No, přemýšlel jsem, jak to Kihyunovi vysvětlím, ale nic mě nenapadlo.

„No...tak...se to prostě stalo." špitnu a uhnu pohledem.

„Stát se může, že zapomeneš peněženku, nebo ztratíš mobil, proč jsi ho tam prostě nenechal?" vypískne Kihyun a rozhodí rukama.

„No, já nevím! Zpanikařil jsem!"

„Odkdy panikaříš?" vyjekne, sklopím hlavu.

„Od té doby, co tě miluju." šeptnu a vytáhnu svojí miluju tě kartu. Kihyun sladce vydechne a dojde ke mně s tichým aaawww.

„Ty můj broučku." začne mě pusinkovat.

„U-Um, nerad ruším." ozve se mezi námi. Kihyun sebou trhne a vytřeští oči na Yanjuna, který se na nás dívá skrz jedno oko, protože to druhé má napuchlé. Než něco stačím udělat, Kihyun se ožene rukou a hranou zpevněných prstů ho udeří do boku krku. Yanjun jen zachroptí a omdlí znovu. Překvapeně se zadívám na Kihyuna.

„No co, zpanikařil jsem." zaprská.