Kihyun

Stojím sám uprostřed prázdného domu a snažím se nepropadat panice. Nikdy jsem nic z toho, co mám dělat dnes, nedělal. Nikdy jsem nevařil, nikdy jsem neuklízel, nikdy jsem nepral, nikdy jsem nenakupoval, nikdy jsem se nestaral o dům. Na všechno jsem měl lidi, nemusel jsem vůbec nic řešit, ale teď...cítím tu tíhu na svých ramenou a vím, že tohle je moje parketa. Kyunnie bude pracovat a tyhle věci přecházejí na mě, já se musím postarat o dům.

Začnu tím nejjednodušším. Tsch, zapnutí pračky musí být hračka. Dojdu do prádelny, kde máme jeden sušák, koš na špinavé prádlo rozdělený na bílé, černé a barevné, pračku a sušičku. Podrbu se na bradě, vezmu pár barevných kusů oblečení, hodím je do pračky a přidám k ním pár bílých košil. Zadívám se na pračku a protočí se mi panenky. Co je to k čertu za čudlíky? Marně se snažím asi hodinu domluvit s pračkou. Na to seru, prát nebudu. Kopnu do otevřených dvířek od pračky a nasupeně za sebou křápnu dveřmi od prádelky. Blbá pračka, určitě je pokažená. Seru na to, pojedu na ten nákup. Pak uvidím, co bude dál. Třeba pak najdu k té debilní pračce návod a podívám se na něj. Pokud si sám dovolím snížit se k tomu, abych četl něco jako je návod.

Převléknu se do obyčejného trička a světle modrých džínů. Vezmu si sluneční brýle a v garáži nasednu do svého milovaného Bentley. Ovladačem si otevřu bránu, která se po mém odjezdu sama zavře a vyrazím do supermarketu. Pračku se mi možná zapnout nepodařilo, ale vaření bude hračka. Pch, co by na tom bylo taky těžkého, naházím suroviny do jednoho hrnce, dám to do trouby a pak vytáhnu vynikající a chutné jídlo. Žádný problém.

Může mi někdo říct, jak je, doprdele, možný, že na normální parkovací místa u klasického supermarketu se nevleze Bentley??? Navíc je parkoviště přímo u vchodu narvané a do míst, která jsou volná se nedá zaparkovat. Nasraně zajedu dál od vchodu, kde je prázdnější velké parkoviště, tady alespoň nebude vadit, že budu stát přes dvě parkovací místa. Nasraně si brblám, zatímco si nadjedu, abych mohl nacouvat do parkovacího místa. Ve zpětném zrcátku si mezitím kontroluji sloup za sebou, abych do něj nenacouv- PIČI?

Vyjeknu a hned dupnu po brzdě, když se ozve rána. Co to kurva...zatáhnu ruční brzdu, odepnu si pás a vyletím z auta. Kurva, tohle je snad nějakej blbej sen. Sloup jsem sice nevzal, ale...nějak jsem si nevšiml, že sloup ohraničuje kovové zelené oplocení. Aby do sloupu nikdo nenacouval. A já nacouval do toho oplocení. Vyjeknu a koukám se na dvě úžasné rýhy pod levým zadním světlem, které narušují můj předtím dokonalý lesklý odstín nádherného laku. Zaúpím, když to není jediné. Sjedu očima níž na nárazník, kde je několik rýh zelené barvy. Zelené barvy od toho blbého kovu. Zanadávám a nasednu zpátky do auta. Popojedu na jiné parkovací místo, kam zajedu čumákem, do píči, moje milované Bentley! Nasraně si vezmu vozík a vyrazím do víru nákupu v supermarketu.

Nemám absolutní páru, co mám koupit, ale...projdu si to tu pomalu a v klidu, vezmu prostě všechno, co mi přijde po chuti a ono se to nějak zužitkuje. Nejdříve projdu zeleninou, která je hned u vstupu do supermarketu...nakoupím pár kousků zeleniny, ale té balené, protože kdo se má domluvit s váhou na vážení zboží? Vypadám na to, že chci půl dne hledat na váze červenou papriku? Se můžu vykašlat, raději koupím balenou.

Po hodině mě procházka po supermarketu začne spíš srát. Všude se motají lidi. Chtěl jsem koupit chleba, ale nějaká stará bába mi ho sebrala před nosem. S prskáním sáhnu po nějakém pečivu, je mi jedno co to je nebo jak to bude chutnat, ale je to pečivo a to je jediné na čem záleží. Kolem drogistických potřeb projdu až k masu, proč tu jako nemají kance. Kdybych chtěl maso z dinosaura, tak neřeknu, ale to jako nemají kančí? Prodavačka oddělení mastných výrobků na mě kouká jakože neví, co to doprdele chci. Neví, jak vypadá kanec? Jak hluboko lidi ještě klesli...Zakroutím hlavou a nakonec si nechám vnutit vepřovou panenku. Naproti pultům s masem jsou mléčné jogurty, tak nějaké vezmu.

Vozíky v supermarketech jsou opravdu malé. Ještě nejsem u pokladen, ale i tak už se mi do vozíku skoro nic nevleze. Lidi na mě koukají jako na blázna, protože vypadám, že očekávám nejmíň apokalypsu. Dojdu s vozíkem k pokladně a založím si ruce.

„Dobrý den pane, ale to zboží si musíte vyskládat z toho vozíku." Napomene mě paní pokladní, když jsem na řadě.

„Co prosím?" prsknu a nechápavě se na ni zadívám. Ví vůbec s kým mluví? Neví, jasně, ale i tak!

„Že to zboží si musíte vyskládat, jinak vám ho nenamarkuju." Zpraží mě znovu. Zaprskám a s tichým bručením začnu vyskládávat celý obsah vozíku, abych ho potom házel zase jako debil zase zpátky. No tenhle systém musel vymyslet naprostej kretén. Navíc jsem si nevzal žádné tašky, takže znovu přehazuju věci z vozíku do kufru auta a doma to zase jako píčus budu přeskládávat. Už teď nenávidím nákupy. Skvělý.

Zaparkuju v garáži a dojdu pro tašky, dobré půl hodiny mi trvá, než všechno v taškách odnesu do kuchyně, setřu si pot z čela a zaúpím. Jídlo roztřídím a pak si vytáhnu zapékací mísu. Co je na vaření těžkého, pche. Nůžkami rozstřihnu síťku, ve které jsou brambory a rovnou je všechny hodím do mísy. Vepřovou panenku vytáhnu ze sáčku a hodím ji na brambory. Říkal jsem Kyunniemu, že bude dýňová omáčka se skořicí a ústřicemi. Vezmu dýňový kompot a vyliju ho do zapékací mísy k bramborám a masu. Nasypu k tomu celý balíček skořice a ještě k tomu hodím balíček ústřic. To si bude Kyunnie mlaskat, jak to bude výborný. Hodím to do trouby a zapnu to na 200 °C a pyšně se poplácám po zádech.

Dojdu zpátky do prádelny, já tě dostanu ty hajzle! Dlouho hledám a hledám, dokud nenajdu návod. Haha, dostanu tě. Vezmu si návod a dojdu na zahradu pod slunečník a začnu si návod pročítat.

„Kiki, panebože." Vzbudí mě ze spánku až Kyunnieho vykřiknutí. Trhnu sebou a plácnu se do čela, musel jsem usnout. Zvednu ze země návod od pračky a začnu pomáhat Kyunniemu otvírat všechny okna, protože dům je plný dýmu a kouře. Myslím, že jsme měli štěstí, že jsme nevyhořeli. Nějak mi nedošlo, že jídlo pečící se v troubě se musí hlídat a že není zrovna bezpečné usnout na dvě hodiny.

Všechno smrdí kouřem, takže sundáváme záclony, povlaky z polštářů v obýváku a vše to odneseme do prádelny. Kde se přiznám, že jsem nedokázal zapnout pračku. Kyunnie mi vtiskne pusu, vezme prací tabletu, hodí ji do bubnu a zmáčkne dvě tlačítka a pračka hned začne napouštět vodu. Je to čaroděj, jak to udělal!

„Víš, Kiki, něco mě napadlo," Chytí mě Kyunnie za ruku po pozdním obědě. Který nebyl slavnostní, jak jsem předpokládal, protože se vše spálilo. Měli jsme teda rohlík se šunkou a zeleninou, což chystal Kyunnie, protože já na to neměl nerva. „možná i ty bys měl mít menší nenápadné auto, na nákupy a tak." Řekne opatrně, když se koukáme na odřený zadní nárazník mého Bentley. Povzdechnu si. Poraženě souhlasím, protože má pravdu.

„Nějaké seženeme." Zakývám hlavou a opřu si hlavu o jeho rameno.

„Vlastně, víš," odkašle si a já pozvednu obočí. „dneska nám přijede pán jedno auto ukázat, napadlo mě, že je to auto moc hezké a nenápadné." Usměje se na mě, no...Kyunnie má dobrý vkus, pokud nepočítám Peugeota Berušku, ale dejme tomu. Souhlasím a společně počkáme, než muž s autem přijede. Zvadne mi úsměv, jakmile vyjdeme ven.

„To ne." Řeknu hned, Kyunnie mě ignoruje, zatímco já se dívám na stříbrnou dvojkovou fábii, která ve mně budí hrůzu už pouhým pohledem. Nebudu jezdit fábií doprdele, vždyť v tom jezdí ta nejhorší sorta řidičů!

„Je moc hezké, vidím, že má zachovalí lak a vevnitř to voní novotou," slyším Kyunnieho. „a máte najetých jen 8324 km, to je skvělé, to auto je jako nové." Pokračuje a já k němu dojdu, než se stane pohroma.

„Myslím, že-" chci opatrně začít, ale není mi to dovoleno.

„Bereme ho." Řekne Kyunnie hned, zhroutím se a dostanu infarkt, zatímco Kyunnie vytáhne obálku s penězi a dá je postaršímu pánovi. TÍM NEBUDU JEZDIT KURVA! „Chceš se projet?" usměje se na mě Kyunnie nevinně, zatím úspěšně ignoruje vše, co jsem doposud řekl.

„TÍMHLE?" vyprsknu a ukážu na auto. Kyunnie ke mně dojde a....začne mě pusinkovat, dokud mě neoměkčí. Prskám, zatímco si sedám na místo řidiče, piči tohle není jako Bentley! Jako bych seděl v kontejneru. „Kde jsou tu tlačítka na ovládaní zrcátek a posouvání sedaček?" prohodím, zatímco se snažím oná tlačítka najít.

„To...musíš...ručně." Oznámí mi šeptem Kyunnie.

„CO PROSÍM." Prsknu a on se nevinně přikrčí. FAJN, budu to dělat ručně jako píčus. Nastavím si zrcátka a sedačku – RUČNĚ a nastartuju. „Zapneme si rádio?" prohodím, zatímco projíždím jednosměrkami kolem našeho domu, abych se dostal na hlavní cestu. Fajn, uznávám, s tímhle se jednosměrkami nejezdí tak blbě jako s obrovským Bentley, které je o dost větší.

„Nemá to rádio." Prohodí Kyunnie spíš někam do okýnka. Pevně sevřu volat.

„A klimatizaci?" letmo se na něj podívám. Polkne a ukáže na okýnka. Obrátím oči v sloup. Začnu hledat tlačítka k okýnkám. „Neříkej mi, že-" prsknu, jestli si dělá prdel, že to nemá elektrická okýnka. Nevinně se usměje a začne dělat zvuky jako dělá elektrický systém, zatímco on stahuje ručně páčkou okno. Zhluboka se nadechnu. Myslím, že můžu být rád, že to auto má motor.

Zastavím v kopci, když na kopci, kde je přejezd jede vlak. V klidu se rozhlížím, než se auta před námi začnou rozjíždět.

„Kiki, tohle nemá-" vyprskne Kyunnie, zatímco jedeme autem pozadu dolů z kopce. Naštěstí nikde nikdo není, prudce dupnu na brzdy.

„To nemá asistenta rozjezdu do kopce?" prsknu, Kyunnie zakroutí hlavou a já se s úpěním a sprostými slovy rozjedu do prudkého kopce sám.

„A-Ale rádio a tak se dá dokoupit." Prolomí Kyunnie to ticho, když už jsme skoro doma.

„HM!" prsknu jen a čekám, než se otevře brána. Ačkoliv tenhle kontejner může být i venku...odemčený, nikdo by si ho nevzal.

„N-nebo ne." Vypískne a já se nadechnu. Dobře, fajn, chci rádio. Fajn, dobře, to auto zase není tak děsný jen v něm kurva kromě motoru nic není. Ještě, že máme kde sedět. „Neboj lásko, seženu ti rádio, hezké kola a zatmavím ti okýnka a bude se ti líbit, mh?" přitáhne si mě k sobě a obejme mě kolem pasu. Vždycky mě obměkčí. Přikývnu a obejmu ho kolem krku zatímco se nechám unášet polibky.