Kihyun

Dostat někoho z vězení rozhodně není brnkačka. O to hůř, když ho našli na místě činu, se zbraní a milionem dalšího usvědčujícího materiálu. Sedím v kanceláři s hlavou v dlaních, mnu si spánky a přemýšlím, jaké budou mé další kroky, přemýšlím, jakým způsobem z toho Kyunnieho vysekám. Jednání s policií je jako chůze na velmi velmi tenkém ledě, špatný krok a mohl bych si zadělat na více než jeden problém. Chceš někoho uplácet? Moc dobře musíš vědět, kdo se nechá a kdo se nenechá uplatit. Ale v případě, že se lidé na policii neustále mění jako na běžícím pásu, není to úplně lehké.

„Kihyun, neměj strach, vím, jak z toho Changkyuna vysekat, jen to bude trochu trvat," Dojde za mnou Rui, sundám si dlaně z obličeje a pozvednu obočí. „dejme tomu, že mám své kontakty na policii, velmi ochotné kontakty, které se mnou spolupracují...ale je to velký zásah a taky velké riziko, pro něj i pro mě, ale je to na dobré cestě...podařilo se mu sehnat ajťáka, ne tak dobrého jako je Changkyun, ale natolik dobrého, aby dokázal poupravit důkazy natolik, aby Changkyuna usvědčili jako nevinného." Vážně se na mě zadívá, zamyslím se.

„Nebude lepší postarat se o to, aby ho pustili na kauci? Pokud se budeme nabourávat do policejního systému, mohl by to být průser." Povzdechnu si.

„Je to trošku složitější," posadí se Rui k mému stolu naproti mně. „můj zdroj, Zimo, sice není žádná velká policejní ryba, ale nějaký přístup k informacím a znalosti má...podle něj je mnohem bezpečnější zkusit upravit důkazy, aby Changkyuna zprosti viny...podle jejich systému totiž, pokud ho dostaneš ven na kauci, tak policie si u něj udělá dost velký černý puntík a budou ho sledovat, dávat si na něj bacha a budou čekat, kdy zase udělá nějakou chybu a jakmile ho chytí a zabásnou, už ho z lochu nedostaneš ani kdyby ses stavěl na hlavu." Vážně se na mě zadívá. Ale vím, že má pravdu. Sám vím, jak to tady chodí, teď už se ani lidé na kauci tolik nepouští, hlavně proto, že většina tam zase rychle skončí zpátky, teď už alespoň vím proč.

„Jaký máš teda plán?" zadívám se na něj. Chci vědět, jaké kroky plánuje, momentálně se ani nebudu ptát, jak to že má kontakty na policii.

„Uděláme to tak, aby to vypadalo, že je Changkyun nevinný a že ho tam někdo nastrčil, už to máme všechno vymyšlené, bude to trvat maximálně 3 dny, než ho pustí s tím, že je nevinný, věř mi." Mrkne na mě a já nakonec přikývnu. Budu mu věřit, sám vím nejlépe, že Rui ví, co dělá.

Doma je všechno tak...studené. Bez života. Chybí mi tady, jeho přítomnost, jeho náruč a on celý. Neuvěřitelně jsem si zvykl na to, že jsme spolu, že už nejsme on a já, ale jsme to my. Stačilo jen trochu popustit uzdu mým pocitům a najednou jsem věděl, že už to nechci jinak.

///

Rui dostál svých slov, ačkoliv to trvalo jen dva dny, než nakonec Kyunnieho pustili z vězení jako nevinného. Ale něco s tím bylo, nebyl to ten Kyunnie, ani jeho nic mě nepřesvědčovalo o tom, že by se opravdu nic nedělo. Ale nechce o tom mluvit. A já ano. Zároveň jsem nám ale nechtěl kazit první den, kdy konečně můžeme být spolu. A nechtěl jsem rušit ani ten další, chvíli jsem přemýšlel, že bych to měl nechat být, ale...neumím mlčet. Když mám něco v hlavě potřebuju to posílat dál.

„Víš, Kyunnie, napadlo mě, že...už bys to neměl dělat, měl bys přestat dělat tuhle špinavou práci...můžeš si najít normální, vždyť...jsme spolu šťastní, nic nám nechybí, nemusíš se kvůli mně vystavovat nebezpečí." Začnu nejdřív opatrně, ale vidím, jak mu málem vypadl telefon z ruky.

„Jak to myslíš, Kiki? Jakože už na to nemám? Protože jsem udělal chybu?" napne se mu hruď a já v jeho hlase cítím počínající vztek.

„To tím nemyslím, Kyunnie, jen...prostě jsi teď zraněný, bude trvat, než se vyléčíš a...už to nemáš za potřebí." Vážně se na něj zadívám se starostí v očích.

„Takže už mě nepotřebuješ? Takže už jsem nic? Využiješ mě teď a odhodíš? Někoho sis našel, hm? Někoho z těch nových, co pro tebe dělají, takže já už nejsem potřebný, teď jsem nic, ubožák, co se nechal chytit a zavřít, jasně chápu." Rozhodí rukama, vytřeštím oči, když začne kulhat ke dveřím.

„Kyunnie, takhle jsem to přece nemyslel, myslím to dobře, vzhledem k nám a tvému zdraví," vážně se zadívám na jeho záda a dojdu za ním. „nikoho jiného nemám, vždyť mám rád tebe, prosím tě zastav se a stůj."

„Já nejsem tvůj majetek, je to jasný, Kihyun?" prskne po mě a plácne mě po ruce, když ji k němu natahuju. „Myslíš si, že když máš peníze, tak máš všechno? Že mi řekneš, přikážeš, ať něco nedělám a já to nebudu dělat? Jsem člověk, Kihyun a budu si dělat co chci, kdy chci bez ohledu na to, jestli mi to přikážeš nebo zakážeš...potřebuju být sám, nech mě chvíli být." Vykřikne po mě a zabouchne za sebou dveře. Ztuhle stojím, zatímco se chvěju jako tráva ve větru. Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem ho naštvat a hlavně jsem nechtěl, aby odešel. Mám o něj jen starost, už dvakrát jsem o něj málem přišel a pokaždé jsem si uvědomil, jak moc o něj přijít nechci, jak moc je pro mě důležitý...nechci to zažít znovu.

Neozval se skoro dva dny. Zoufalstvím jsem musel vyslat Xingjieho, aby zkontroloval, že je v pořádku, že se na mě jen zlobí...já přece nebrečím, někdo jako já nepláče...a přesto sedím u sebe v obrovském obýváku a posmrkuju, zatímco sedím osaměle na gauči.

„Je v pořádku," trhnu sebou, když uslyším hlas. Ani nevím, kdy se tu Xingjie objevil, ale rychle si setřu slzy. „umřela mu máma, zatímco byl ve vězení...možná je spíš než na tebe, naštvaný sám na sebe, možná ta hádka ani nesouvisí s tebou, možná se spíš hádal sám se sebou..." prohodí a já vytřeštím oči.

„J-Jak umřela máma," polknu. „nemluvil o tom, že by byla nemocná." Prohodím, Xingjie mi nabídne, že zjistí, co se stalo, ale zakroutím hlavou. Tohle si budu muset zjistit sám. Chci si to zjistit sám. Poděkuji mu za to, že Kyunnieho zkontroloval a hned začnu konat, jakmile mám něco, co chci zjistit, tak nedokážu čekat, potřebuji zjistit důležité věci hned.

Čím více informací jsem zjišťoval, tím víc jsem byl znechucen. A smutný zároveň. Jeho máma měla rakovinu, nejen ji, ale léčila se tady v nemocnici...najednou chápu, proč se nám předtím Kyunnie tak rychle ozval, že u nás bude pracovat...podle všeho ty peníze, které jsem mu dával...všechny šli nemocnici. Proč mi nic neřekl? Mám tolik peněz, že bych jeho mámě mohl zařídit cokoliv, cokoliv na světě...mohl jsem jí zařídit mnohem lepší místo, kde mohla ležet...nemocnice, které dělá ředitele Lee Kyohee...ten chlap se neštítí ničeho, většina pacientů chce spíš umřít někde u popelnic, než aby zůstávali v jeho nemocnici. Najednou mi dojde, že pokud Kyunnie do nemocnice nastrkal skoro 2 miliony, jak je možné, že jeho máma i přesto umřela? Hádám, že mu Kyohee slíbil nějakou super nákladnou světovou léčbu. Zamračím se, musím se sice spojit s ajťákem, kterého sehnal Rui, když dostával Kyunnieho z vězení, ale jiná možnost není...potřebuju někoho, kdo Kyoheemu proleze všechno, co je jen možné.

„Ano, pane, Yoo." Ozve se hned v telefonu, když vytočím číslo.

„Potřebuji, abys prolustroval Lee Kyoheeho, telefon, smsky, všechno, potřebuju vědět, co udělal s penězi, které Changkyun dával nemocnici na léčbu jeho mámy." Pronesu hned.

„Jistě, hned vám to zjistím." Hovor ukončím po jeho slovech. Je pravda, že Linkai je opravdu hodně dobrý, sice ne tak rychlý jako Changkyun, ten se během půl minuty nahekoval klidně do pentagonu, ale je velmi dobrý, možná časem bude stejně dobrý.

//

Podívám se na hodinky. 19:37, to by šlo. Nasednu do černého Range Roveru a prokřupnu si krk. Dojedu do centra města, v polovině ulice Olivia 879 zastavím a vystoupím z auta.

„Dobrý den, prosím Vás, nemůžete mi poradit s cestou?" dojdu zezadu k nějakému muži v dlouhém černém kabátu.

„Jistě." Otočí se, když mu poklepu na rameno, než stihne zareagovat, tak ho na prázdné ulici, uzemním pěstí na zem, vytáhnu si ze zadní kapsy kapesník namočený v chloroformu, přiložím mu ho na ústa, dokud neomdlí a odtáhnu ho do auta. V kufru ho svážu a odvezu na druhý konec města, do opuštěného skladu. Přivážu ho k židli a chrstnu mu kýbl vody do obličeje, aby se probral. Hned sebou trhne a se strachem vyjekne, co jsem zač a že on je nevinný.

„Nevinný? Brát od někoho peníze...brát, brát, brát a...nechávat si je. Koupit si novou jachtu, zatímco máma toho člověka pomalu umírá v nemocnici...s tváří anděla dělat ředitele nemocnice, ale peníze za nákladné operace si nechávat, žít si díky tomu v luxusu, a pak se slzami lidem oznamovat, že se to stává, že léčba nefunguje, i přes to, jak je nákladná," pronesu a vražedně se na něj zadívám, zatímco on se zatřese. „ale tentokrát sis vybral špatného člověka, já to takhle nenechám. Ani on to takhle nenechá." Uchechtnu se a vezmu telefon.

Přijď do skladu Trent 987. Je to důležité. Prosím.

Napíšu smsku na Kyunnieho telefon, celý týden se mnou nemluvil, nebral mi telefon, ani nepsal, ale...doufám, že až si tohle přečte, tak bude chtít přijít. A přijde. Už jen proto, že jsem mu po Xingjiem poslal složku, kde jsou důkazy o tom, že Kyohee si ty prachy nechal, jsou tam informace o tom, že Kyunnie není jediný, koho tenhle hajzl obral o peníze. Obálku už určitě má, ještě pro jistotu, vezmu telefon a vyfotím toho hajzla přivázaného k židli.

Dárek na tebe čeká.

Dopíšu a zády se opřu o stůl zatímco čekám, kdy se konečně rozrazí dveře od skladu.