Kihyun

Když to byl jen přesah pár hodin, snažil jsem se být klidný. Občas se práce může protáhnout, ačkoliv byl Changkyun vždycky přesný. Nikdy mu netrvalo i sebepreciznější mučení víc než 4 hodiny. Teď je to 6. Chodím po domě, naprosto nervózní. Jeho telefon je vypnutý, GPS v jeho autě mi hlásí, že několik hodin stojí nehybně na místě. Mám z toho nepříjemný pocit, poslední dobou všechno hrozně smrdí a já mám obavy, že tohle není jen nepříjemný pocit. Ale ne, není to možné, Changkyun není někdo, komu by se jen tak něco mohlo stát. Znám ho, vím, jaký je, vím, co dokáže. Musím mu věřit.

Jsou to skoro dva dny. V nervech ani nespím a teď už vím naprosto jistě, že ten odporný pocit není jen pocit. Ale je naživu, vím to. Kdyby ne, ti šmejdi by mi to dali dost jasně najevo. A já vím, že čekají. Čekají na mě. Stačil mi jejich malý popud. Bez přestání jsem sledoval GPS v jeho autě, jakmile se auto dalo do pohybu, byl jsem na pochybách. Jakmile auto zaparkovalo ve skladu Kalamasylvia...věděl jsem, že tohle je jen vzkaz. Ten sklad byl jedné mé menší skupiny, která tam vařila zkoušku jedněch drog. I přes moji moc ten sklad našla policie, sklad, který nemělo být nikdy schopný najít. Celou skupinu zavřeli, věděl jsem, že tohle není o schopnostech policie...tohle byla krysa. Někdo mě má pod drobnohledem a malými kroky mi to dává dost jasně najevo. Když tam to auto nechali a Xingjie ho tam našel ohořelé, bylo mi jasné, co mi tím chtěli říct. A mě nezbývá čas. Changkyunovi nezbývá čas.

„Kihyun, tohle je moc riskantní," řekne vážně Zhangjing. „pokud ho zajali a drží ho, dělají to právě proto, abys přišel...máme taky svoje pravidla, chycení se nezachraňují, je to trest za to, že se nechali chytit...skočit jim takhle na špek...budou tě mít za blázna." Vážně se na mě zadívá a já zavrčím. Prudce vstanu od stolu a shodím ze stolu monitor od počítače.

„Nenechám ho tam, rozumíš?" vykřiknu nasraně. Ačkoliv to byl spíš výkřik zoufalství. Celou tu dobu, co trnu strachem...něco jsem si uvědomil, něco, co jsem věděl už dávno, jen jsem si k té myšlence zakázal přístup. Nejsem s ním jen kvůli sexu, ani kvůli tomu, jak dokáže pracovat. Mám ho rád. I když nesmím. I když se potom stává tohle. Zakázal jsem si už kdysi mít někoho rád, být šéfem mafie...a mít někoho rád. To je jako bych se polil benzínem, zapálil a čekal, že neuhořím. Vždycky tu budou svině, co využijí a zničí něco, co máte rádi. A já vím, že pokud mám slepé místo, pokud mám achillovu patu...tak ho teď drží a já ho tam nenechám.

Dorazím domů a jdu do sklepa s odhodláním. Tohle je moje město. Moje. Já si tady budu dělat, co chci. Já určuju, kdo zemře a kdo zůstane živý. A Changkyun je můj. Nikdo nebude sahat na něco, co je mé.

Dojdu k velké plechové skříně a otevřu ji. Myslel jsem, že tohle už nikdy nebudu potřebovat, ale budiž. Svléknu se a vytáhnu ze skříně černé kapsáče. Dlouho jsme se neviděli, moje milované kalhoty, do kterých narvu munice a granátů, o kterých se ostatním ani nesnilo. Svléknu si bílou košili a natáhnu se pro tenkou vestu, vypadá tence, ale je speciálně navržená. Zhangjing by měl radost, že si konečně beru neprůstřelnou vestu. Jelikož mě ale všichni nechali na holičkách, jelikož se mnou nikdo nesouhlasí a nikdo tam se mnou nepůjde, byl bych bláhový jít tam bez ní. Nevím, kolik lidí tam je. Ale stojím proti někomu hodně dobrému, proti někomu stejně dobrému jako je Changkyun. Sám vím, kolik toho dokáže, pokud ho dokázali uvěznit...musím to brát vážně. Přehodím si přes vestu černé tričko a na to černou koženou bundu. Ještě vytáhnu černou taktickou vestu, do které se vleze nejméně 5 druhů zbraní. Tady mám jen 2 revolvery a jednu brokovnici, potřebuju toho mnohem víc. Svůj telefon vypnu a hodím do skříně. Vezmu ze skříně ještě starý černý véčkový telefon a cestovní černou tašku s klíči.

Opravdu nevím, co to mám za ochranku, ani jsem se kolem nich nemusel plížit. Ani neměli tušení o tom, že někdo jde zahradou, budu to muset potom vyřešit. Dojdu dva bloky od svého domu, kde jsou garáže. Garáž si odemknu a shodím plachtu z černého pancéřového range roveru.

„Dlouho jsme se neviděli, zlato." Pohladím auto po přední kapotě a hned nasednu. S autem vyjedu, zavřu za sebou bránu a mířím jen na jedno místo. Normálně bych se pro zbraně zastavil k Bambamovi, vím, že i Changkyun je jeho pravidelní zákazník, ale já mám trošku jiné zdroje. Projedu dvě města a pak sjedu na lesní cestu, zhruba v půlce lesa 5x krátce zatroubím na klakson a pak dvakrát dlouze. Až teď mě napadá, že staré zvyky se nezapomínají, je to tolik let, co jsem tohle znamení naposledy používal. Dojedu ke starší stodole, spokojeně se usměju, když se uvnitř svítí, ani nemusím zastavit, staře vypadají dveře, které ale jen klamou dojmem, protože jsou automatické, se sami začnou otvírat. Vjedu dovnitř, zastavím a hned vystoupím. Překvapeně povytáhnu obočí, když je...vše připraveno?

„Yoseob? Jak jsi, doprdele věděl, že přijedu?" pozvednu hodně překvapeně obočí, když ke mně jmenovaný doběhne.

„Věděl jsem, že pojedeš sem a pak pojedeš pro Changkyuna," ozve se za mnou a já se otočím a překvapeně se zadívám na Ruie. Taky nebyl oblečený zrovna v domácím, zrovna si dával na záda samopal. „moc dobře víš, že bychom tě nenechali jet samotného, pokud jim má někdo natrhnout prdel, tak ty s náma v zádech." Mrkne na mě. Mrkne na mě i Yoseob a začne mi podávat zbraně, dávám si do kapes a taktické vesty náboje, zbraně, a nakonec sáhnu pro dvou samopalech. Ručně vyřezávané ornamenty, Yoseob opravdu miluje zbraně.

„Samozřejmě, že jsem ti nezapomněl nachystat i tohle, trošku jsem ji ještě nevystužil, normálně lidé říkají, ať si s tím opatrný, ale myslím, že tímhle někomu rozmáčkneš hlavu na sračku," Podá mi železnou bejsbolku a dva boxery. „Rui a Xingjie mi naznačili, co se děje...je mi jasné, že pokud ti vzali něco, co máš rád, tak se nespokojíš jen s tím, že je všechny prostřílíš." Uchechtne se a já si hned boxery nasadím a uchechtnu se.

„Hádám, že Xingjie ti dovezl už rovnou peníze." Pozvednu obočí na kufřík s penězi, který leží Yoseobovi na plechovém stole.

„Měli bychom vyrazit." Dojde za námi i Zhangjing. Všichni jsme po zuby ozbrojení, nasedneme do range roveru a já se rozjedu na místo, kde podle GPS stálo Changkyunovo auto, než ho odvezli do toho skladu. Zatímco řídím poslouchám ty tři, jak se snaží dát dohromady plnohodnotný plán.

„Tohle je píčovina," slyším Ruie. „budou čekat, že polezeme šachtou. Budou čekat, že budeme chtít projít tímhle a tímhle vchodem, čekají nás, takže budou mít všechno podchycený. Zvou si k sobě Yoo Kihyuna, ne rozvoz s pizzou." Uštkne se Rui. Chvíli je poslouchám, než je zarazím.

„Jedno místo, které nebude hlídané je," prohodím. „hlavní vchod." Pronesu po chvíli, slyším jejich zalapání po dechu.

„Kihyun, to je-" přeruším Xingjieho, když zvednu ruku.

„Jsem Yoo Kihyun," řeknu vážně. „nikdo by nečekal, že půjdu kurva hlavním vchodem, na takové akce se hlavním vchodem nechodí. Ale garantuju Vám, že u hlavního vchodu nebude ani jeden člověk." Uchechtnu se. Jak jsem si jistý? Vím to. Vím, za co mě všichni mají. Za bosse, ale takového, který by nikdy na takové místo nešel.

„Fajn," pronese Rui. „Kihyun půjde hlavním vchodem, já zadním, Zhangjing šachtou a Xingjie půjde shora po střeše...jít po jednom bude efektivnější než jít ve skupině. Rychlejší a nikdo nám neunikne." Jen s jeho názorem souhlasím.

„Proč mám jít šachtou!" zaprská Zhangjing.

„Jsi jediný, kdo se tam vleze." Uchechtne se Xingjie. Poslouchám jejich prskání. Zaparkuju několik bloků od místa, kde parkovalo Changkyunovo auto. Chci jím udělat překvápko se vším všudy, nechci, aby o nás věděli, dokud tam nepřijdeme. Drž se, Changkyun. Prosím. Chci ti toho tolik říct, tak se koukej držet, abych ti mohl říct, že to s tebou myslím vážně. I když to nebude lehké, mít za přítele někoho jako jsem já. I tak chci. Ale musíš na mě počkat, doufám, že to víš.

„Ukážeme jim, že nejsme žádní břídilové." Plácnu si s nimi, pak se každý rozutečeme jiným směrem. Zpovzdálí zkontroluju vchod ke skladu. Věděl jsem to, u vchodu nikdo není. Podle nedopalku na zemi, který jen lehce doutná soudím, že hlavní vchod je jen na to, aby si tam jednou za čas šel někdo zapálit. Opravdu nevěří, že přijdu. Užiju si trošku zábavy. Nasadím si přes kožené rukavice boxery a přehodím si bejsbolku přes rameno. Nejdřív jsem chtěl dveře madafaka stylem rozkopnout, ale nakonec opravdu chci, aby byl moment mého příchodu překvapením. Vrcholem večera a třešničkou na jejich posraným dortu. Ukážu vám, co se stane, pokud mi někdo na něco sáhne. Projdu dveřmi dovnitř, zrovna když z chodby vychází nějaký cápek. Ani se nestihne nadechnout, když mu bejsbolka udělá z hlavy fašírku. Nechutný. Překročím ho a vezmu si jeho pistol. Svraštím obočí, když uslyším křik. Už unavený křik. Vím, komu patří, a to mě sere ještě víc. Nakračuju pomalu, některým zmrdům hlavu rozmlátím bejsbolku, druhým rozdrtím čelist boxerem, a nakonec jim zbraní s tlumičem proženu kulku hlavou.

„Chengkyu měl pravdu, ta tvá děvka si pro tebe fakt nepřijde," uslyším nějaký hlas, jak se pobaveně zasmál. „smůla kámo, asi jsi byl fakt jen dobrej v posteli, až Chengkyu přijde, tak si tě dodělá, zatím si budu hrát." Vidím, jak vzal do ruky rozžhavené kleště. Jediný, kdo si bude hrát budu já. Zamířím mu na ruku, ve které drží kleště a ruku mu prostřelím dřív, než se stihne nadechnout a než s kleštěmi vůbec k Changkyunovi dojde. Hned vyjekne bolestí.

„Smůla kámo, ta děvka si pro něj zrovna přišla," Sundám si kapuci, aby mi viděl do tváře. Něco s vytřeštěnýma očima vyjekne, chce se zdravou rukou dostat ke zbrani na stole. Podívám se na Changkyunovo prostřelené koleno, zamířím a prostřelím tomu zmrdovi nohu ve stejném místě. Noha se mu hned podlomí a on bolestně vykřikne. „já jsem Yoo Kihyun, víš, co je to za jméno? Hm, kam jdeš, je neslušné se ke mně otočit zády." Uchechtnu se, zatímco on se v bolestech snaží pořád sahat po zbrani na stole. Pokusí se vstát, zamračím se, nechám ho udělat krok a prostřelím mu i druhou nohu. Tak, aby už nevstal.

„N-Ne, prosím, prosím, ne," křičí, zatímco se ve vlastní krvi po zadku snaží dostat dál ode mě, jdu k němu pomalu. Miluju tu paniku. Ten strach v očích. To nechutný škemrání. „d-dělal jsem to jen kvůli prachům, n-nic nevím, n-n-neznám ani jednoho z vás." Začne křičet, dojdu úplně k němu.

„Neznáš ani jednoho z nás, hm...," zamyslím se, zatímco ho střelím do stehna. „zajímavý, neznáš mě, ale nazýváš mě tu děvkou? Hraješ si tady s mým majetkem a myslíš si, že slzy a strach tě vykoupí? Já nejsem žádný mecenáš, neodpouštím," kleknu si k němu a prostřelím mu rameno. „jednu věc nenávidím víc, než takový zmrdy jako jsi ty, takový, co by ve strachu o vlastní prdel prodali i vlastní mámu," zašeptám a prostřelím mu i druhé rameno. Ignoruji jeho křik, i to, jak ztrácí postupně víc a víc krve. „nesnáším, když někdo strká nos do mého rajonu a hlavně...když sahá na věci, které jsou moje," nakloním se k němu, abych mu to zašeptal do ucha. „nezabiju tě, to by bylo moc snadný," zvednu se a uchechtnu. „ten, kdo byl ochotný tě tu s Changkyunem nechat, asi pro něj budeš důležitý...budeš pro něj mít důvěru...jejda, až tě uvidí...nebude rád, ale bude to takový malý pozdrav...ode mě pro něj." Otočím se a vím, že ta troska, co je na pokraji vykrvácení už se o nic nepokusí. Zrychlím krok a dostanu se ke zkrvavenému Changkyunovi. Má tolik ran, ačkoliv vidím, že si dali trošku záležet, aby jeho rány alespoň maličko ošetřili, nechtěli, aby umřel.

„K-Kiki." Šeptne, ale vidím mu v očích strach. Pak ucítím hlaveň za temeni své hlavy, hádám, že jsem si nevšiml, že máme společnost.

„Kohopak to tady máme? Dlouho mít nebudeme." Slyším něčí smích, pak slyším i cítím, jak zbraň nabije.

„Pořád samý problémy," Povzdechnu si, možná je dobrý, ale...než se naděje, tak se prudce zvednu, chytím mu ruku, kterou mu zvednu, takže střelí do stropu. Všimnu si té podoby, měl jsem to tušit, že tu muselo být něco velkého, proč se Changkyun nechal chytit. Hádám, že tohle bude jeho bratr, slyšel jsem zvěsti o tom, že bratra měl, ale nikdo ho neviděl, nic nebylo podložené. Hádám, že teď nic podložené být ani nemusí. „hádám, že to ty sis mě zavolal." Než stihne zareagovat, tak mu dám boxerem pěstí, umím dát slušnou ránu, nedivím se, že ho to skolí na zem. Chci mu říct víc, ale slyším hlasy Ruie a Xingjieho, jak se k nám blíží. Najednou jako by bylo všechno jako ve zpomalení, vidím toho kluka, jak namíří zbraň na Changkyuna, ani nevím, jestli jsem si toho v tu chvíli byl vědom, ale bez přemýšlení jsem před něj skočil. Spadnu ranou na zem, i přes to, že vesta nepustí k mému tělu kulku, i tak to bolí, a i tak je to pořád rána. Ten kluk se hned dá na útěk, využije toho, že chvíli po tom, co jsem tu kulku schytal nejsem schopen se pohnout. Ty malá svině.

„Changkyun, jsi v pořádku?" vykašlu se momentálně na všechno a doběhnu k němu. Je bledý, musel ztratit hodně krve. Navíc tu musel být dlouho, je vyčerpaný a má po těle tolik ran. Ani mi není schopen odpovědět, chtěl, ale ve chvíli, kdy jsem ho odpoutal od židle a pomohl mu vstát, tak neřekl nic, protože omdlel.

„Utekl?" uštknu se, když jim ten kluk utekl. „Vypíchněte tomu zmrdovi oči, jako výstrahu, jeho hlavu nabodni na ten satelit, co je na tomhle skladu, zbytek těla nějak rozřešte a udělejte tady ostatním dárečky." Kývnu na ně, hned naložím Changkyuna do auta a společně se Zhangjingem, který mu zatím zastavuje krvácení, se rozjedu k Yixingovi do naší soukromé nemocnice.

Na operačním sále je Changkyun několik hodin. Protřu si unavené oči a zadívám se, jak jsem bílou nemocniční židli zašpinil krví, jak by taky ne, celé moje oblečení je nasáklé krví toho odpornýho šmejda.

„Je stabilizovaný," dojde za mnou Yixing, spadne mi kámen ze srdce. „nějakou dobu bude ale kulhat...ta kulka narušila sval, jelikož ji tam měl nějakou dobu a rána se lehce zanítila, tak bude hojení mnohem delší, nějakou dobu nebude moct pracovat," řekne vážně, moc dobře oba víme, jakou práci myslí. „ale jinak je v pořádku. Popáleniny jsou naštěstí povrchové, stejně jako většina těch zranění, buď to dělal idiot nebo to někdo nechtěl udělat úplně, takže u 90% zranění, která má, nebude mít žádné viditelné, do očí razící, jizvy." Zakývá hlavou a já mu poděkuju. Nechá mi půjčit nějaké čisté oblečení a já se tam i vysprchuji od té krve a špíny.

Nehnu se od jeho postele, dokud se neprobudí, Yixing tvrdí, že by to nemělo trvat dlouho.

„Changkyunnie, panebože," vykřiknu hned, co ho vidím, že se vzbudil. „měl jsem takový strach," Řeknu hned a pohladím ho po ruce. „nejen já, i Jooheon, neboj se vím, že...se mě bojí, ale dal jsem mu vědět, chodil sem za tebou každý den," usměju se na něj. „musím ti toho tolik říct, ale...nejdřív musím zavolat Yixinga, aby tě zkontroloval." Usměju se, chci vstát, ale Changkyun sevře moji ruku.

„Mrzí mě...mrzí mě to." Zašeptá a v očích se mu lehce zalesknou slzy.

„Mě to mrzí, Changkyunnie, mrzí mě, že to takhle dopadlo," vrátím se k němu a jeho ruku taky jemně sevřu. „uvědomil jsem si ale díky tomu, že...tě mám opravdu rád." Vážně se na něj zadívám a pohladím ho po hřbetu ruky.