Changkyun

Jakmile jsem uslyšel střelbu, jako by se mi srdce zastavilo. Pro jednou jsem ho nesledoval, až později jsem zjistil, že někam vyrazil, řekl jsem si, že ho spíš pozdravím, udělám takovou menší návštěvu. Jakmile jsem zastavil auto a vystoupil z něj u skladu, uslyšel jsem střelbu. Ani na chvíli jsem neváhal a rozeběhnul se naproti do opuštěného domu, když vyběhnu několik pater nahoru. Ani nestihnu zareagovat. Chtěl jsem ho jen chytit, mohl by nám dát informace, ale prostřelí si hlavu dřív, než k němu doběhnu úplně. Zanadávám. Prohlídnu prostor, ve kterém byl. Všude jsou náboje, jako by čekal, že po nich bude pálit nějakou dobu. Dojdu k jeho mrtvému tělu a začnu ho prohledávat. Nemá žádné tetování. Tetování je jako občanka, nemít ho znamená, že nejsi u nikoho v gangu, a to, že jsi se rozhodl napadnou samotného Yoo Kihyuna je troufalost největší. Nikdo bez pomoci a Gangu v zádech si nic takového netroufne, určitě nebyl sám, určitě jich je víc. Tohle nebyla akce jednoho člověka. Rozeběhnu se hned do skladu a otevřu dveře. Jakmile ho uvidím, že je v pořádku. Opadne mi ze srdce těžký kámen. Hlasitě vydechnu a mám sto chutí ho obejmout, přitisknout ho na sebe, abych věděl, že je v bezpečí.

„Pojedeme ke mně." řeknu to spíš jako rozkaz. Se smíchem přikývne a řekne Ruiovi a ostatním, aby uklidili těla. Naložím ho k sobě do auta a rozjedu se do domů.

„Vážně mi nic není, i když mě těší, že máš o mě strach." zahihňá se. Protočím oči.

„Jen by mi chyběla tvá společnost," jen lehce pokrčím rameny. „možná bych pár dní truchlil a pak si někoho našel." zamyslím se.

„Pár dní? Tsk!" zasměje se a plácne mě do ramene. Usměju se, když se mezi námi rozprostře příjemná atmosféra. Bál jsem se a o to mě to děsí víc. Není mezi námi nic, ano, líbí se mi, ale náš vztah se nijak nezměnil. Neměl bych se o něj bát. Je se mnou jen proto, že mě na jednu stranu potřebuje, stejně jako já jeho.

„Buď tu jako doma." usměju se, když ho vezmu dovnitř. Přikývne a sedne si na sedačku. Začnu v mikrovlnce ohřívat jídlo, které mi uvařil Jooheon. Trhnu hlavou za zvukem dveří, když zapípá jídlo.

„Koukám, že jdu akorát v čas na jídlo," zahihňá se, už jen podle zvuku dveří jsem věděl, že je to Jooheon. Dojde ke mně a pohladí mě po rameni. „mám hlad jako vlk a řekl jsem si, že nebudu jíst sám, když moje drahá polovička dorazila z práce," pošle mi vzdušnou pusu a zamrká na mě, abych mu ohřál jídlo. Než stačím cokoliv říct, tak se z obýváku z křesla ozve hlasité a důležité odkašlání. Jooheon překvapeně trhne hlavou. „uh, oh," odkašle si i Jooheon, ale nasadí úsměv. „ahoj, jsem Jooheon." polkne, a když se podívám směrem ke Kihyunovi, tak vidím jeho vražedný a těžký pohled.

„Kiki," řeknu jemně a raději použiju jeho přezdívku...kterou jsem mu v hlavě vymyslel sám než jeho jméno. „tohle je Jooheon, můj nejlepší kamarád." poplácám Jooheona po rameni.

„Těší mě." řekne Kihyun stylem, který není ani z hola přátelský, spíš jako by říkal až usneš odtrhám ti prsty na nohou a donutím ti je sežrat ráno k snídani jako párečky! Úplně ho vidím, jak se Jooheona ráno ptá, jestli je chce s kečupem nebo s hořčicí, ehm.

„No, tak já už asi půjdu, stavím se na jídlo jindy...někdy-" nestačí Jooheon doříct slovo, protože jeho někdy protne Kihyun prudkým „nikdy" proceděné přes zuby. Zasměju se a rozloučím se s ním a donesu ohřáté jídlo do obýváku na konferenční stolek.

„Chudák Heony, teď kvůli tobě neusne." zasměju se. Jen si odfrkne a přesune se z křesla na sedačku za mnou.

„To je dobře." jen něco šeptem štěkne a lehce se ke mně přitulí. Usměju se a vtisknu mu pusu.

„Nemusíš žárlit," pozvednu obočí. Zavrčí na mě, že na mě pošle Ruie, aby mě odstřelil. „pokud si myslíš, že se ke mně dostane dřív než já k němu." vtisknu mu pusu a díky tomu ho aspoň lehce obměkčím. Dám mu vlasy za ouško a oba ignorujeme jídlo na stolku a začneme se líbat. Ruce nám kloužou po těle toho druhého. Jako bych už zapomněl, jaké jeho tělo má křivky, jak je cítit jeho hladká kůže pod mýma rukama, jako bych si to musel připomenout.

K jídlu jsme se dostali až o dvě hodiny později. Musím říct...že se rychle zvyká, až děsivě rychle, chtěl jsem si to zakázat, ale už jsem si zvykl, na to, jak se ke mně tiskne, jak leží na mojí hrudi, zatímco se díváme na film. Jak i přes to, že na začátku řekne, že to je blbost, jak ho ten film vždy pohltí a nenechá se rušit až do konce. Na to, jak moje prsty projíždějí konejšivě jeho vlasy a jak jeho váha je příjemná na mém těle. Jeho teplo, které z něj sálá mě uspává. Přesuneme se ke mně do ložnice. Oba na další sex ani nepomyslíme. Chceme zpět tu domácí náladu, to, že jsme spolu. Lehneme si do postele a oba se k sobě rázem přitulíme a hned, jak si lehneme, tak se oba k sobě centimetr po centimetru přisouváme. Jakmile zapadne do mojí náruče, tak zavřu oči a polije mě příjemný spánek.

///

Uběhli dva měsíce. Dva měsíce toho, kdy jsem pro Kihyuna plnil zakázky. Mezi námi se toho moc nezměnilo. Nevím, jestli to má stejně jako on, pořád nevím, kde jeho pocity jsou. Jestli jsou na hraně přátelství lásky anebo je to jen chtíč, ale množná se oba bojíme, abychom mezi sebou nenarušili to, co máme teď. Abychom nenarušili náš vztah zbytečnými otázkami, na které možná ani jeden z nás nechce odpovídat. Z nemocnice mi přišli další pokyny, vzhledem ke komplikovanému stavu mojí matky budu muset ještě znovu navýšit peníze, které jsem jim tam už jednou zanesl. Nevadí mi to. Momentálně nejsem ve stavu, kdy bych si ty peníze nemohl vydělat. Akorát je mi líto lidí, kteří na to nikdy nedosáhnou. Mezitím, co jsem pro Kihyuna plnil další a další zakázky, tak jsem pořád čím dál tím více a častěji narážel na překážky ve formě nepotetovaných grázlů. Stříleli po mě a snažili se mě dopadnout, zatímco já se snažil dopadnout je. Byla to jako hra kočky na myš, i když chvilkami jsem nevěděl, kdo z nás je kdo, jako bychom si role měnili, chvíli jsme byli oba kočka, naháněli myš, která ani neexistuje, někdy jsme byli oba myš, schovávali jsme a vyčkávali na predátora, který nikdy nepřišel. Ale za celou dobu jsem si nikdy nebyl jistý, kdo z nás je kdo. Kihyun neví, kdo by za nimi mohl být. Jestli jednají samostatně, jen se setkají a pak zase rozprchnou, nebo někdo tahá za nitky. Nevíme, jestli jsou to jen bývalí členové gangů, kteří se rozhodli spojit síly. Nebo jsou to i další, nováčci, jestli nabírají nové lidi nebo co jsou vlastně zač. Dokonce to vypadá jako by na svojí straně měli policii, kolikrát jsem viděl jejich obchody, prodávají drogy z a bílého dne, to si nedovolí jen tak nějaký gang. Jediní, kdo si to dovolí je Kihyunův hlavní gang, protože na něj si policii netroufne, navíc Kihyun ví, kde a kdy. Ale nový gang? Jen tak? Bez toho, aniž by jim záda kryla policie to nejde. Navíc nedokážu o žádném jejich členovi najít nic. Kdykoliv jsme někoho dopadli, zabili ho dříve, než jsme z něj něco dostali, ale i když jsem z něj dostal jméno, i když jsem z něj dostal datum narození, nikdy jsem na ně v počítači nic nedostal. Dokonce ani záznamy v policejním rejstříku. Jakoby každý člen tohohle bezejmenného Gangu ani neexistoval.

- Našli jsme dalšího, vypadá to, že je zapletený ve více akcích, máme fotky, jak se vídá hned s několika členy, zatím si všichni jeli sólo a nebyli vidět s více než jedním dalším takovým, ale tenhle je viděl snad všechny, s každým, koho jsme vyzvídali, pokud někdo bude něco vědět tak on – zadívám se na reproduktor, který je napíchnutý na Kihyunův telefon. Pozvednu obočí. Hned několika ťuknutím do klávesnice najednou na Kihyunův server a zobrazím fotky. Pamatuji si každou z těch tváří. Každý z nich byl odstřelen jen centimetr od mojí hlavy. Vtipné je, že by mohli na místě zabít mě, i když jsem vždy včas uhnul, ale i tak na mě kulka nemířila. Jako by chtěli, aby jsme byli naživu. Chtějí, abychom je našli a zjistili, kdo za tím stojí. Zabít nás? Nebo spíš Kihyuna, by pro ně bylo moc rychlé, nebylo by to pro ně žádoucí, ne, chtějí ho vidět na kolenou.

- Vím, že to slyší Changkyun, ale množná bych počkal, než uvidím, o co jim jde – řekne Kihyun do telefonu pro mě. Protočím oči.

Máš o mě strach? :*

Napíšu mu do zprávy.

"O to nejde, spíš o to, že nechci hledat nového nájemního vraha." zakoketuje.

„MÁM VÁS NECHAT O SAMOTĚ?!" vyjekne Zhangjing do telefonu a hned na to zaprská. Zasměju se společně s Kihyunem.

Vrátím se dřív, než se ti začne stýskat:* pošlu s úsměvem a napíšu Bambamovi, že potřebuji zbraně.

„Jdeš na akci?" zadívá se na mě Jooheon ze sedačky a strčí si do pusy brambůrek. Přikývnu. Je tu snad už víc než doma, pokud tu není Kihyun, od té doby má z něj panickou hrůzu.

„Vrátím se asi pozdě, je to přes 100 kilometrů jen na místo, kde ho viděli naposled. Bůh ví, kde bude dál." povzdechnu si. Přikývne a vloží si do pusy další brambůrek.

„Buď opatrný." zamumlá s plnou pusou. Jen pronesu, že se není čeho bát. V autě si nastavím GPS, dojedu v rychlosti k Bambamovi a naštěstí dneska je u něj Jaebum, takže se Bambam nechová jako idiot a dá mi zbraně, u kterých mi radši neřekne jméno.

„Kyun, jdeš po něčem velkým, co," založí si Jaebum ruce, když mi pomáhá dát zbraně do auta. „dealeři zbraní si povídají o tom, že se tu objevil novej gang, nemají žádné poznávací znamení, tak nikdo neví, co jsou zač a kolik jich vlastně je. Nikdo neví, do jakého gangu patří." Zadívá se na mě a ukáže mi svoji ruku, kde má několik tetování. „Máme tetování gangů, pro které dealujeme zbraně. Co máme dělat s gangem, kterej žádný tetování nemá, je to na pytel," povzdechne si. „říká se, že chtějí konkurovat Yoo Kihyunovi." zadívá se na mě vážně. Zavřu kufr a povzdechnu si.

„Až dneska skončím, tak jich bude o něco míň a než si uvědomí, kdo je sejmul, tak budou mrtví všichni," řeknu vážně. „dokud dělám pro Kihyuna, tak se mu žádný gang nevyrovná." řeknu vážně a obejdu auto.

„Stavil se tu Changhyun." řekne rychle. Ztuhnu v kroku a vytřeštím oči.

„Chtěl zbraně, jako ty, nedal jsem mu je, jedinej Lim, komu dáváme zbraně jsi ty. Ale nemyslím si, že by zkoušel jen nás." dojde zase ke mně. Vytřeštím oči.

„Třeba si našel taky nějakou zakázku." v rychlosti pokrčím rameny ve snaze zůstat v klidu.

„Hm...to určitě ano, vzhledem k tomu, že měl vypálené tetování," pozvedne Jaebum obočí. „když jsem ti před několika lety dal zbraně, abys vyhladil rodinu, doufal jsem, že bude jeden z nich i on, ale neudělal jsi to a já tvoje rozhodnutí chápal, ale teď mi na hlavu míří jeho nabitá zbraň a pokud míří na nás, míří i na tebe, tebe chtěl vždycky oddělat, tak si jen dávej bacha na záda, nebo budeš litovat, že nenosíš neprůstřelnou vestu," zadívá se na mě vážně a poplácá mě po rameni. „nechtěl bych přijít o nejvěrnějšího zákazníka." zasměje se.

„Budu na to myslet." přikývnu a také se usměju. Nasednu do auta a jakmile se rozjedu, tak pevně sevřu volant. Changhyun. Myslel jsem, že po tom, co jsem ho nechal zraněného, tak se po něm slehla zem. Sledoval jsem jeho pohyb, ale po tom, co zmizel v Americe, tak jsem o něm ztratil kontakt. Myslel jsem, že tam zůstal. Asi jsem se pletl. Ale ne, Changhyun není někdo, kdo by se zapletl jen tak s nějakým gangem. Chce moc. Myslím si, že jako první by přišel za Kihyunem.

Changhyun je můj mladší bratr. Je jediný, koho jsem nedokázal v rodině zabít. Nešlo to. I když jsme spolu ani nevyrůstali, otec ho dával na cvičení ke strýci, protože měl plno práce se mnou. Jakožto s prvorozeným. Changhyun s námi ani nebydlel. Máma ho neměla ráda, nedivím se, táta ho udělal nějaké jiné ženské, která ho přivedla, když se o něj už nechtěla starat sama. Otec ji zabil a Changhyuna si nechal. Myslím, že se i předtím jmenoval jinak, ale otec ho přejmenoval, aby naše jména byla podobná. Když jsem zabil otce, věděl jsem, že po mě půjde zbytek rodiny. Proto jsem se rozhodl se jich zbavit jako první. Zabil jsem strýce, tetu i bratrance, který byl starší než já. Ale když se na mě rozeběhl malý Changhyun, jediné, co jsem zvládl bylo ho uzemnit. Nemohl za to, že byl v naší rodině. Byl ještě malý na to, aby měl za sebou nějakou misi, a tak jsem doufal, že když ho tam necháme, třeba se ho někdo ujme. Nakonec se ho ujala nějaká rodina, podle rejstříku čistá, odletěli spolu do Ameriky. Nikdy by mě nenapadlo, že se vrátí a ještě, že bude pokračovat v rodinném byznysu.

Zaparkuji na parkovišti nedaleko místa, které bylo poslední, kde byl spatřen ten hajzl. Podle toho, co jsem zjistil mu říkají Erik, i když pochybuji, že je to jeho skutečné jméno, a i kdyby bylo bude falešné jako všechna jména tady. Zadívám se na neprůstřelnou vestu, je to jen jeden chlápek o nic nejde, na to nepotřebuju vestu. Navíc tu pravděpodobně nebude, jeho pohyb tu byl před třemi hodinami, jdu sem jen pro nějaké stopy. Nasadím si kapuci a na záda si dám batoh s náboji a přenosným mini notebookem. Do pouzder pod bundu si dám dvě zbraně a vystoupím z auta. Rozejdu se tmavými uličkami, dokud nedojdu do skladu, do kterého ho viděli vcházet. Trhnu sebou, když se zadívám na bundu, která ležela u vchodu. To ...to je bunda Changhyuna! Má stejnou nášivku jako mám já tetování – ne, Changkyun, je to jen bunda stejné značky, ta nášivka vypadá jen podobně.

Soustřeď se, sakra!

Zakroutím hlavou. Měl bych se otočit a jet domů, vrátit se až budu mít zase všechny smysli pohromadě. Ne, co by si o mě Kihyun pomyslel. Napomenu sám sebe. Rozejdu se skladem dál a snažím se najít něco, co by mi mohlo dát nějakou stopu. Dojdu až k židli, která ve skladu je. Je na ní krev. Hned se mi zrychlí dech. Co když... co když se s nimi Changhyun zapletl, co když se s nimi zapletl, co když se proti nim postavil. Co když tady na té židli seděl on. Zrychlí se mi dech. Hned na to sundám batoh a vytáhnu krabičku, ve které mám tampónky. Rychle jimi setřu krev a uložím je do krabičky, abych krev mohl poslat Kihyunovi na testy. Zvednu se a otočím se, abych našel ještě něco dalšího, ale vyjeknu, když se ozve střelba. Vytřeštím oči na hlaveň pistole a zachroptím. Ruku si připlácnu na rameno a zakymácím se v nohách. Hned ale setřesu ten šok. Jak se mohl za mě někdo dostat. Hned vytáhnu zbraně, ale je rychlejší, než stihnu vystřelit, tak se ozve střelba znovu. Hlasitě vykřiknu, když tentokrát kulka projede mým kolenem. Padnu na zem a zaúpím nad bolestí. Slyším kroky a stihnu vstát, než ke mně dojde. Oženu se tak, že po něm hodím židli, a zatímco se on svalí na zem, tak se s těžkým pajdáním rozeběhnu pryč. Ohlédnu se a vytřeštím oči, když za mnou není jeden, ale hned několik. Všichni za mnou jdou pomalým krokem. I přesto, že se snažím utíkat s nohou, jak to jde, tak jsem pomalý, že ani nepotřebují běžet. Chci se dostat k autu. Lapám po dechu a poprvé mám strach, že tentokrát z toho nevyváznu. Jakmile se ozve střelba znovu, tak vytětím oči, když cítím, jak mnou projíždí kulka. Tentokrát to není čistý průstřel. Padnu na zem ve snaze se nadechnout, když mě kulka zasáhla do zad poblíž lopatky, o kterou se nejspíše zastavila. Bolestně sýpu a dívám se na auto, které je už jen takový kousek. Zvednu oči a hned je vytřeští se zbývajícím troškem mé síly.

„Ahoj, Changkyun," usměje se a skloní se ke mně. „chyběl jsem ti?" usměje se. Nestačím nic říct, protože se mi zatmí před očima, jakmile dostanu ránu do hlavy něčím, co nedokážu identifikovat.

Hlasitě zalapám po dechu a zakašlu, když mě polije studená voda. Zakašlu a zadívám se před sebe ve snaze zaostřit svoje vidění.

„Vítej, Changkyun." slyším podle hlasu úsměv. Snažím se přijít na, co co se děje. Snažím se pohnout, ale sedím svázaný na židli, jsem celý od krve, i když to vypadá, že nějak lehce moje rány ošetřili. Zadívám se na muže před sebou. Zadívám se na to, jak se na jeho pravé ruce rýsuje veliká jizva po tetování. Zvedu oči, abych se zadíval na jeho obličej. Naše geny se nezapřou.

„A já se bál, že ti něco udělali a ty jsi se zapředl s nimi." odplivnu si, když mám v puse kovou chuť krve.

„Bál jsi se o mě? Jak dojemné, že jsi se o mě bál, když jsi všechny zabil a nechal mě tam samotného, gangy si mě přehazovali jako děvku, dokud jsem se nenaučil starat se sám o sebe. Moji ‚rodiče'," naznačí trpce uvozovky. „mě unesli do Ameriky, kde jsem dělal děvku ještě více gangům, tentokrát ne už doslova, na to jsem byl pro ně už starý," zasměje se trpce. „jediné, co mě drželo na živu byla představa toho, že ti jednou proženu kulku hlavou...a moc bych rád, ale ještě na to nepřišel ten správný čas, Changkyunnie," usměje se a vrazí mi pěstí. Zaúpím a zavřu oči bolestí. „zapletl jsi se s velikým zvířetem, a můj šéf by moc rád viděl tvoji kurvu mrtvou, řekli jsme si, že tě ještě na chvíli vyžijeme, až si pro tebe přijde, tak vás zabijeme oba, no, nebude to romantika?" zazubí se na mě. I přesto všechno si uchechtnu. „Čemu se směješ?" zavrčí na mě a vrazí mi hned další pěstí.

„Můžeš mě rovnou asi zabít," řeknu vážně a zadívám se na něj. „nikdy pro mě nepřijde," Zasměju se. „nájemný vrah je poklad jen do doby, než ho někdo najde, jednoduše...si místo mě najde někoho jiného, tak ti říkám, že mě můžeš rovnou zabít a ušetříš čas nám oběma." štěknu po něm.

„Uvidíme, Changkyunnie, uvidíme," zasměje se. „zatím si my dva pohrajeme." usměje se. Zavřu oči, když vidím na stole nástroje. Stejné, které používám já, které používal můj otec...nástroje rodiny Lim. Zavřu oči, ale i tak se mi zatřese dech ze strachu. Ze strachu z bolesti, která mě čeká. Ze strachu z toho, že tohle je můj konec. Začnu bolestně křičet, když mi rozžhavenou tyčí přejede po stehně. Cítím, jak se mi kalhoty spékají s kůži a hlasitě zakřičím a sklopím hlavu. I přesto myslím na Kihyuna, na to, jak je tohle konec, jak jsem se měl aspoň rozloučit, teď už na to nemám čas. Jsem jen nájemný vrah. Bylo to vše hezké, ale na konci dne, jsem jen někdo, kdo pro něj pracoval a nájemný vrah ztrácí hodnotu, ve chvíli kdy se stane rukojmím. I kdybych si to přál sebevíc, jsem teď jen vadné zboží, které za nic nestojí.

„Kihyun by měl dorazit co nejdříve. Nebo tě pak už ani nepozná." zasměje se Changhyun výsměšně.

„Říkám ti, že nepřijde," procedím skrz zuby. „jen ztrácíš čas, Changhyun." prsknu na něj. Celý se napne a chytí mě za vlasy v zátylku a trhnutím mi zakloní hlavu.

„Neříkej mi tím odporným jménem, kterým mě tvůj otec pojmenoval, jsem Chengkyu! Nemám jméno jako ty a nikdy tebou nebudu, i když si to tvůj otec moc přál," Zakřičí na mě, vytřeštím oči a hlasitě zakřičím, když mi nožem přejede po rameni. „doufám, že si pro tebe ta tvoje kurvička nepřijde, protože aspoň tak tě mu budu moc poslat poštou." zasměje se a jeho smích mi duní v uších ještě dlouho.