Changkyun

S povzdechem vyjdu ze svého bytu, který není ničím zajímavý. Nábytek by potřeboval obměnit, ale zatím slouží dobře, takže jde čistě jen o estetické hledisko. Spotřebiče už mají také nejlepší léta za sebou, a i když jsou dny, kdy mě mikrovlnka zradila nebo kdy mi trouba po hodině pečení masa překvapila tím, že nepeče, tak nemám peníze a ani vlastně chuť je vyměnit za lepší. V ložnici mám postel s proleželou matrací, které se nemůžu dokopat jí vyměnit, protože je to moc pohodlné a já si nerad zvykám na nové matrace. V obýváku, který je spojený s kuchyní, jídelnou a pracovnou v jednom, mám malý gauč, stejně jediný, kdo ke mě chodí na návštěvy je Jooheon, které ho jsem poznal na škole, a tak nepotřebuju nějakou extra velkou sedačku. Za byt platím málo na to, že je skoro v centru města, a proto mě ani netrápí stav nábytku, jsem spíše pohodlný člověk než nějak esteticky založený. Stejně celé dny trávím v práci. Po střední jsem šel na vysokou se zaměřením na IT. Jenže práce je to náročná, i přesto, že jsem v tom dobrý, vždy jsem byl, ale hlavně je málo placená. Doufal jsem, že po škole najdu uplatnění jako technik v nějaké firmě, nebo vývojář pro nějakou aplikaci, hru, software, cokoliv. Ale nakonec dělám v callcentru IT podporu, kde se celý můj den skládá ze slov: a zkoušeli jste to vypnout a zapnout?

Došourám se do práce, kde se usadím ke svému malému stolku, ani si nestihnu udělat kafe než odbije sedmá hodina a já si na hlavu nasadím sluchátka. Hned mi spadne jeden z hovorů, který mi přepojili ze zákaznického servisu. Protočím oči nad naštvanou ženskou, která po mě křičí, že jí nefunguje internet, na mou otázku, zda router vypnula a zapnula, odpověděla uštěpačným "Nejsem blbá, to je první věc, co jsem udělala, když to nepomohlo, tak jsem volala Vám."  i tak jsem jí přinutil, aby to znovu udělala. Překvapení, které se jí naskytlo, když internet začal fungovat bez problémů. Bez jakéhokoliv rozloučení telefon hned položila. Povzdechnu si a naleji si aspoň pití než mi padne další hovor, kterého je podle monitoru, ve frontě už celkem dost. Povzdechnu si. Tohle bude dlouhý den.

///

Jakmile odbije čtvrtá hodina, tak hned vypnu program na volání a sundám si sluchátka z hlavy. Kolegové, u kterých si ani nepamatuju jména, mi věnují zoufalý pohled, ve kterém je jasně vidět, jak moc by chtěli jít také už pryč. Jen se usměju a kývnu na ně na pozdrav. Sbalím si tašku a rozejdu se hned pryč z budovy, která mi už jen z dálky raší vyrážku. Projdu kolem několika obchodů a zadívám se jen letmo na telefon, na který mi přišla zpráva, po tom, co mi zavibrovalo zápěstí z mých chytrých hodinek.

JooBrou

přijdu v 8 :*

Jen si pro sebe přikývnu a ani mu neodepíšu, moc dobře ví mojí odpověď, tak to nemá cenu. Zastavím se v květinářství a koupím pivoňky. Nechám z nich udělat kytici a pak se pomalým krokem rozejdu do fakultní nemocnice, která je v centru města, nedaleko od mého bytu a od mé práce, možná jsem to měl vše naplánované, aby to přesně vycházelo do trojúhelníku, abych cestu měl rovně a od bodu A do bodu B a do bodu C a zpět. Projdu přes recepci a vejdu do jednoho z pokojů. Posadím se na židli po tom, co dám do vázy nové květiny a ty staré vyhodím.

"Ahoj, mami." usměju se. Jen líně ke mně zvedne oči a usměje se.

"Ahoj, miláčku." zakašle. Usměju se a sevřu její ruku. Její stav se v posledních letech rapidně zhoršil. Nejdříve to byla "pouze" rakovina plic. Nakonec prodělala dvě mrtvice a přidala se jí k tomu rakovina žaludku. Doktoři říkali, že je prolezlá skrz na skrz a je jen málo, co mohou udělat.

"Pane Lim? Mohu s Vámi mluvit?" vejde dovnitř doktor po tom, co něco přes hodině povídám mámě svůj den. Přikývnu a vyjdu ven z pokoje. Doktor se na mě zadívá a lehce se usměje. "Stav Vaší matky se nelepší, ale naštěstí se to už rapidně nezhoršuje, nevíme, na jak dlouho, ale dočasně je stabilizovaná. Ale není to důvod jásat. I když se její stav nezhoršuje, je dost špatný natolik, aby to její tělo a mysl vyčerpávalo." řekne jemně. Povzdechnu si a skousnu si ret, abych zabránil pocitům vyjít napovrch. Pocity jsou špatné. "Ale je tu jedna možnost, jak jí pomoci. Je to experimentální léčba, ale v Americe, přišly na způsob, jak se rakoviny zbavit, neříkal bych tomu léčba, protože se rakovina s nejvyšší pravděpodobností vrátí, proto je tato léčba v nízkém věku zatím neúčinná, ale vzhledem k věku Vaší matky, pokud by se tato léčba povedla, mohla by v klidu dožít než by se rakovina rozrostla zpět. Jedná se o velmi komplikovanou a hlavně velmi drahou operaci, ale je to jedna z možnosti." dokončí svou řeč. Podá mi desky, které si mám vzít domů, prostudovat a zhodnotit, zda se na to chci vrhnout. Vejdu zpět do pokoje, abych přišel na to, že máma spí. Vtisknu jí pusu na čelo. Každý den je z našeho rozhovoru vyčerpaná dřív a dřív. Povzdechnu si a sbalím si věci a vyjdu ze dveří. Posadím se venku na lavičku. Povzdechnu si, když se dívám na oblohu a přemýšlím, co bych měl teď dělat. Ale trhnu sebou, když se mi rozezvoní telefon, kde na displeji bliká Jooheonovo jméno.

"Kde jsi?" vyjekne se strachem. Pozvednu obočí a pak se zadívám na hodinky, kde blikalo deset večer. Povzdechnu si.

"Jsem na cestě, za chvíli přijdu." odvětím. Jooheon má klíče od bytu, tak aspoň nemusel čekat venku. Hodím si batoh na záda a rozejdu se už tmavým městem domů. Jdu pomalým krokem přes park a hlavu mám plnou myšlenek.

"Hej, ty!" ohlédnu se a ani nestačím zareagovat, když ke mě doběhne partička nějakých lidí. Pozvednu obočí, když mě chytí a odtáhnou do nedaleké uličky. "Dej nám všechny prachy, co máš." vytáhne nůž a zadívá se na mě. Pozvednu obočí.

"A co když žádné nemám?" řeknu s ledovým klidem. Vytřeští na mě oči. Zadívám se na tetování, které má na zápěstí vyhrnuté mikiny. "Jste z gangu Kim Soohyun, že? Jak se má, myslel jsem, že už jí nebavilo posílat svoje koťátka okrádat lidi a přesunula se na drogy." pozvednu obočí. Vidím, jak se na chvíli zarazí, i ti co mě drželi lehce povolí svůj stisk. Je jich tu celkem pět.

"Drž hubu a naval prachy." ožene se po mě nožem.

"Ne." odvětím ledabyle. Znovu na mě vytřeští oči. Po jeho překvapeném "Jak chceš" se ožene tak, aby mě nožem mohl bodnout. Ani se nemusím snažit tomu vyhnout. Jedním pohybem uvolním svojí levou ruku ze sevření jednoho z jeho kumpánů, vyrazím mu nůž z ruky a bodnu ho do krku, jen zachroptí zatím, co ostatní se na mě s křikem vrhnou. Netrvá to dlouho, kdybych to stopoval, tak by to možná byl můj nový rekord. S povzdechem hodím zkrvavený nůž do batohu. Prohrábnu si vlasy. Sundám si mikinu, abych se zbavil jejich těl.

"Ty jsi Lim, že?" zvednu hlavu a zadívám se na osobu, která stála na okraji uličky. „Ta technika je nezaměnitelná."

"Kdo se ptá?" pozvednu obočí. Jen se lehce usměje a udělá několik kroků ke mě. Zadívám se na může.

"Jsem Rui a tihle měli dost odvahy, aby mi vykradli auto. Byli moje kořist." řekne s pobaveným smíchem.

"Tak to si je můžeš odklidit, nemám čas je uklízet." pokrčím rameny. Projdu kolem něj, ale zastavím se, když uslyším jeho uchechnutí.

"Nejsem tvoje uklízečka, ale pro jednou s tím nebudu mít problém." otočím se na něj. Zvedne svoje zápěstí, kde vidím, jak se pod rukávem táhne tetování po celé jeho paži. Co mě ale zarazí je tetování, které má na hřbetu ruky.

"Yoo Kihyun." povzdechnu si, když poznám tetování.

"Asi jsi tu krátce, ale celé město patří Yoo Kihyunovi, být tebou bych si tu nezabíjel, jak se ti zlíbí, možná by jsi si mohl udělat veliké nepřátele," mrkne na mě. Povzdechnu si a chci odejít. "i když," řekne nakonec, což mě opět zastaví v kroku. "pověst rodiny Lim je opravdu pestrá, poradil jsi s nimi výjimečně, ale co bych měl čekat od rodiny zabijáků, hm?" mrkne na mě. Ani nemrknu, a když vidím, že nemá na srdci už nic víc tak se rozejdu domů.

Rodina zabijáků. Dokonce i ve městě, které je na druhé straně republiky je naše rodina známá. Ani nevím, v jaké generaci to začalo. Jestli s tím začal Děda...praděda nebo to začalo ještě dříve. Moje rodina byla vždy vážená, každý se nás bál a v žádném gangu si na nás netroufli. Kdo by si taky troufal na rodinu nájemných vrahů. To je jako stoupnout si před lva a kopnout ho do čumáku a být překvapený, když skončíte rozdrásaní. Na svoje dětství nemám dobré vzpomínky. Ani na otce. Dbal na to, abych byl lepší než on, než můj bratranec a další bratranec a já ani nevěděl proč, polovinu rodiny jsem neznal. Nikdy jsem je neviděl, a i tak jsem měl být lepší než oni. Nesnášel jsem ho. Abych byl silnější, tak mě mlátil, kolikrát jsem skončil v krvi a v bezvědomí, protože jsem byl podle jeho slov moc slabý. Bylo jedno kolik mi bylo, jestli sedm, dvanáct nebo šestnáct. Mlátil mě hlava nehlava. Musel jsem být ve střehu. Bylo totiž jedno, co bylo za den nebo za čas. Jestli jsem jedl, spal nebo se díval na televizi. Matka s tím nemohla nic dělat. Když mi bylo čtrnáct vzal mě poprvé na akci, po které jsem dostal své tetování rodiny Lim. Nesnášel jsem to. Ale dělat jsem to musel. Odejít od rodiny by znamenalo na záda si nakreslit červený terč. Zatímco jsem ve dne chodil do školy, v noci jsme chodil zabíjet zbohatlíky, kteří ukřivdili někomu špatnému, kdo to nenechal jen tak. Až když jsem potkal Jooheona, který jako jediný nenechal, aby ho moje uzavřenost odradila. Tak mi otevřel oči. Neví, co moje rodina dělá, myslím, že si sám vyvodil jiný závěr toho, proč jsem se choval tak odtažitě a temně na střední. Ale otevřel mi oči s tím, že nemusím dělat to, co chce moje rodina, že si můžu dělat se svým životem, co chci. A tak jsem to udělal. Když matka onemocněla, otec jí vyhodil na ulici s tím, že už jí nepotřebuje. V tu chvíli jsem ve skříně vzal pistoli a ani jsem nemrkl, když jsem mu kulku prohnal mezi očima. Otec mě vycvičil dobře, tak dobře, že ani ochranka v našem domě nemrkla a v další chvíli se po chodbách valila hustá rudá krev. Matka byla zběhlá, uklízela s otcem nespočet míst. Náš dům lehl popelem. Neměli jsme kam jít, ale Jooheon a jeho rodina nás vzali k sobě, i přesto, že si na nás nikdo netroufl, přestěhovali jsme se pryč, po tom, co matka onemocněla ještě více jsem se přestěhovali před pár měsíci sem. Nikdo si na nás netroufnul. Nechal jsem ten život za sebou. Stejně jako popel z domu, který odvál vítr, jsem nechal odvát svou minulost...ale staré zvyky se nezapomínají.

"Kde jsi byl?" vypískne Jooheon, když přijdu domů. Jen mávnu rukou a hodím si batoh do pokoje. Svléknu ze sebe oblečení, na kterém není ani kapička krve. Moje práce je vždy čistá.

"Co dávají za film?" sednu si na sedačku vedle Jooheona, podá mi pivo a zbytek už studené pizzy.

"Dávali, byl to dobrej film, ale že jsi to ty, tak si ho můžeme pustit znova, nahrál jsem ti ho?" zaculí se až mu vyskočí ďolíčky a dloubne do mě. Lehce se usměju a přikývnu zatím, co se dívám, jak v televizi vyhledává nahraný film.