Elliot

Probudil jsem se na zadním sedadle auta. Neměl jsem ani tušení, jak jsem se sem dostal. Poslední, co si pamatuju je, že jsem dohlížel na Riley, která vyzvracela snad celý obsah žaludku i s orgány. Promnul jsem si oči a ospale jsem se posadil. Rozhlídl jsem se kolem a spatřil Chada sedícího na místě řidiče. Nikdo jiný v autě nebyl.

‘’Šípková Růženka se probudila,’’ poznamenal po mém probuzení Chad. Hleděl na mě zpětným zrcátkem a já mohl vidět úšklebek na tváři, který vytvořil po vyslovení věty. Obrátil jsem nad ním oči v sloup. 

Rozhodl jsem se nebrat na vědomí jeho předešlou větu a raději ji nekomentovat. ‘’Kde jsou ostatní?’’ zeptal jsem se nakonec. Má věta znamenala spíše ‘kde je Riley?’. Chad místo odpovědi jen kývl hlavou k levému okýnku. Zahleděl jsem se ven a spatřil holky stojící v kruhu. Co mě překvapilo, bylo, že na Riley nebyla po včerejšku poznat ani známka alkoholu. Žádná kocovina. Nic. Jen jemný úsměv na tváři. Sytě rudé rty a přírodní červená barva na lících. Za to April se Stellou vypadaly i přes okýnko jako chodící mrtvoly. Bledé až nazelenalé obličeje. Útrpné výrazy. Bolestí přimhouřené oči.

Nejspíš jsem na ně zíral až příliš dlouho, protože Riley zachytila můj pohled. Tázavě a zároveň otráveně zvedla obočí. Rychle jsem odvrátil hlavu.

‘’Nevyrazíme už?’’ zeptal jsem se Chada. Chtěl jsem odsud co nejrychleji vypadnout. Chad jen souhlasně přikývl a zavolal na holky. Podle jeho hlasu jsem poznal, že jeho kocovina také neminula. Nejspíš ho příšerně bolela hlava a jediné, co by právě teď chtěl opravdu dělat, by bylo ležet v posteli a spát a ne rozvážet nás domů. Soucítil jsem s ním.

Než jsem si stihnul přesednout na sedadlo spolujezdce, předběhla mě Stella, která se v obrovské rychlosti nasáčkovala vedle Chada, zabouchla za sebou dveře, na což ji Chad probodnul pohledem, myslím, že to bylo spíš kvůli bolesti hlavy a ne kvůli pokynům jeho bratra, a opřela si hlavu o okýnko. Vedle mě se posadila Riley. Udivilo mě, že raději první nepustila April. Ani se na mě nepodívala. Její zrak směřoval dopředu na přední okno.

Chad nastartoval a vyjel na cestu. V autě se rozlehlo nepříjemné ticho. Nejspíš se to tak jevilo jenom mně, protože ostatní usilovně mlčeli. Chad se věnoval řízení, Stella udržovala opřenou hlavu o okýnko, April zavřela oči a zhluboka dýchala, poznal jsem na ní, že se snaží nepozvracet se, a Riley zírala dopředu, ani jednou nezaváhala a neotočila se na mě.

‘’Jak se cítíš?’’ Rozhodl jsem se promluvit a navázat s ní konverzaci.

Upoutal jsem její pozornost. Konečně se na mě podívala. Spálila mě pohledem. ‘’Nedělej, že tě to zajímá, Elliote.’’ V jejím hlasu bylo značné odměření. Naposled mě probodla pohledem a otočila hlavu do předcházející polohy. Pochopil jsem, že bude nejlepší, když tímhle náš ‘rozhovor’ ukončím. A taky jsem pochopil, že včerejší větu o tom, že mě nemá ráda, myslela vážně. Ale proč? Udělal jsem někdy něco špatně?

Chad zaparkoval na příjezdové cestě jejich domu. Než jsme všichni stihli vystoupit, k autu už se hnal Fred, Chadův bratr. Očima skenoval každou část auta. Prstem jezdil po laku a zkoumal, jestli někde není škrábanec. Měl jsem chuť se nad jeho chováním zasmát, ale myslím, že by mě umlčely jeho vražedné oči, proto jsem na tváři raději udržoval poker face.

‘’Jel jsi opatrně?’’ zeptal se Fred Chada a upřeně mu hleděl do očí. Chad jen zakoulel očima, něco zamumlal, mávl nám na rozloučenou, a co nejrychleji se hnal do domu.

‘’Zítra v baru,’’ řekla Stella a společně s April zmizely z pozemku Chadových rodičů. Kývl jsem hlavou, ale to už mě nemohly vidět, protože mi byly otočené zády a rychlým krokem uháněly domů.

Očima jsem zachytil jedinou postavu, která se ještě neuráčila odejít. Riley. Když se střetla s mým zrakem, přimhouřila oči. Překvapilo mě, že mě její pohled tentokrát neprobodl nebo nespálil. Jen si mě přejela od spodu nahoru, prozkoumala mé oči, jako by se z nich snažila něco vyčíst, pak se otočila a beze slova odešla. Pokrčil jsem nad ní rameny a jako všichni ostatní se také dal na odchod.

Přes hlavu jsem si přehodil kapuci a strčil si ruce do kapes. Zrak jsem upřel do země a vnímal jen zvuk svých kroků dopadající na dlážděný chodník.

Stále jsem nedokázal pochopit, co se děje.  Lépe zformulované – co se děje s Riley. Je tak nevyzpytatelná a zvláštní, ale zároveň milá a chápavá. Teda ke všem ostatním se chová mile a naslouchá jím. Pořád nevím, co jsem udělal, že mě podle jejích slov nemá ráda. Choval jsem se k ní někdy hrubě? To jsem ani nemohl, jelikož jediná slova, která jsme spolu předtím prohodili, byla ‘ahoj’ a ‘jak se máš’- teď už ani to ne. Je mi líto toho, že je to jedna z osob, se kterou trávím nejvíc času a ani o ní nic nevím. Chada mám přečteného jako knihu, znám všechny jeho slabiny, všechny průšvihy, které kdy udělal, poznám, co znamená každý jeden jeho pohled. Stella se s ničím netají, spíše se chlubí. V Bearsdenu neexistuje člověk, který by ji dopodrobna neznal. April je naivní. Mám ji rád, ale dokáže mě perfektně vytočit tím, jak každému věří. Stačí jedno milé slovíčko, jeden úsměv a ona už vám stoprocentně důvěřuje. Ale o Riley nevím nic. Absolutně nic. Něco mi říká, že v sobě něco skrývá. Něco o čem nikdo nemá ani tušení.