Elliot

Seděli jsme na mé posteli v těsné blízkosti. Dělili jsme se o sluchátka a užívali si muziku, která v nich hrála. Naše ruce byly zase propletené.

Prázdniny se pomalu blížily ke konci. Týdny ubíhaly jako voda a závody aut, o kterých Chad neustále básnil, už klepaly na dveře. Naše parta už spolu ale netrávila tolik času jako před pár měsíci. Byli jsme rozdělení na skupinky a jednou do dvou týdnů jsme si domluvili sraz. Chad trávil veškerý svůj čas s April, Stella s roztleskávačkami a holkami patřící do její krevní skupiny a já jsem byl nepřetržitě s Riley. Zdálo se, že takhle to má být, že je to správně.

Otec už se mi neozval a já jemu taky ne. Přerušili jsme mezi sebou kontakty tak rychle, jak jsme je navázaly. Když jsem se v ten den po našem ne tak příjemném setkání vrátil domů a všechno vyklopil mámě, darovala mi další pevné objetí, kterých ten den nebylo dost. Najednou jsem byl rád, že nás opustil. Byl jsem rád, že jsme s mámou žili život bez něj, i když to zapříčinilo matčino občasné opíjení, které se ale tentokrát snaží kontrolovat, ačkoliv občas selže a neodolá skleničce dobrého vína.

Vytáhl jsem si sluchátko z ucha a upoutal svůj pohled na Riley, jejíž oční víčka k sobě byly pevně přitisknuté, rudé rty mírně pootevřené, nohou pohubovala v rytmu písně. Pousmál jsem se. „Riley?" zeptal jsem se nejistě, na což okamžitě otevřela oči a vytáhla si sluchátko z ucha. Zvedla obočí a tázavě se na mě podívala. Na rtech měla malý úsměv.

„Přemýšlel jsem...," začal jsem nerozhodně, „a myslím,... že je správný čas vyjíst s pravdou na povrch. Měla bys jim říct, co se stalo. Už bys neměla déle čekat." Díval jsem se kamkoliv jinam jen ne na Riley. Byl jsem vystrašený z její reakce. Věděl jsem, že do tohohle jí nemám co mluvit.

Slyšel jsem povzdech, který vyšel z jejích úst, „řeknu jim to." Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Řeknu jim to," zopakovala o něco jistě a kývla hlavou. Usmál jsem se a stisknul její ruku.

„Pochopí to," řekl jsem, „neboj."

„Lhala jsem jim. Nepřekvapilo by mě, kdyby se mnou přestali chtít mluvit," zašeptala a z úst jí unikl další povzdech.

„To neudělají," ujistil jsem ji, „věř mi." Pokusila se vytvořit úsměv, ale selhala, a proto jsem rozpojil naše ruce a pohladil ji po líci. Měl jsem ji rád... hrozně moc a cítil jsem, jak k ní každou vteřinou cítím čím dál větší náklonost a byl jsem si jistý, že ona ke mně také,... poznal jsem to.

Přiblížil jsem se k ní a zase pro jednou ochutnal chuť jejích rtů. Rozbušilo se mi srdce. Nepřestal jsem ji líbat. Mezi námi nebylo obyčejné přátelství. Byli jsme ve všem společně. Měli jsme se rádi – víc než to, sdíleli jsme spolu naše problémy, pomáhali jsme si. Byli jsme pár.

Nerada to říkám... no vlastně možná i trochu ráda, ale zbývají už jenom dvě kapitoly do konce, pak tenhle příběh definitivně skončí :). Hezký den.