Elliot

''Ne, Chade, už vážně nebudeme poslouchat žádnou tvou ubohou strašidelnou povídku, která vlastně vůbec není strašidelná,'' zakoulela očima Stella. Chad přimhouřil oči a přeměřil si ji pohledem, poté připevnil jeho zrak na nás a čekal na naši reakci. Raději jsem sklonil hlavu a nezapojoval se. Poslední co jsem potřeboval, byla hádka. Ani April se k tomu nevyjadřovala. Riley pouze pokrčila rameny, ale její rty k sobě zůstaly pevně přitisknuté.

''Je to poslední večer,'' zaprosil Chad a vytvořil ten nejsladší pohled, na jaký se zmohl.

''Ne,'' zakroutila hlavou Stella a zkřížila ruce na prsou.

''Zítra odcházíme,'' přemlouval ji, jeho oči se leskly, vypadal jako štěně.

''Ne,'' zopakovala Stella. Nemělo cenu se o něco pokoušet, Stella je tvrdá jako skála, nepovolí. Chad naštvaně zavrčel. Jeho předchozí sladký výraz, kterému se dalo jen těžce odolat, se přeměnil na nenávistný. Překvapilo mě, že Stella byla ještě stále naživu, kvůli Chadovým vražedným očím. Chvíli na ni jen zíral, snažil se ji spálit pohledem, pak od ní odtrhl pohled a posadil se vedle April. Stella nad ním zakroutila hlavou, ale už mu nadále nevěnovala pozornost.

Hned poté, co jsme se s Riley vrátili z krátké procházky, vyhledal jsem Chada a sdělil mu všechny informace, které jsem pro něj zjistil. Málem mě umačkal v objetí, když se dozvěděl, že pro něj má April slabost. Od té chvíle se mu na tváři pohrává úsměv... i při výměně názoru se Stellou jsem ho tam mohl vidět. Stačilo, aby se posadil těsně vedle April, a v očích mu létaly jiskry štěstí a radosti. Od téhle chvíle budu netrpělivě čekat na ten okamžik, kdy se tihle dva dají dohromady.

''Měli bychom jít spát,'' pronesl Chad po chvíli, ''zítra musíme vyrazit ještě před dopolednem, abychom nešli v tom největším horku.'' Kývl jsem hlavou a už jsem se chystal vstát, když v tom se kolem mého zápěstí obmotala tenká ruka. Po zádech mi přejel mráz. Nasměroval jsem svůj pohled na Riley.

''Můžeš... tady se mnou ještě chvíli zůstat, prosím?'' zkousla si ret. Její zrak byl zabodnutý na plápolajícím ohni. Ani jednou se mi nepodívala do očí.

''Jo,'' odpověděl jsem tiše a trochu nejistě. Pousmála se a sundala ruku z mého zápěstí. Najednou jsem pocítil, jako by mi něco chybělo. Do těla mi už neproudilo teplo.

''Hej vy dva!'' zakřičel na nás Chad. Oba jsme se otočili k jednomu ze stanů, odkud vycházel Chadův hlas. ''Jdete?'' zvednul obočí.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, ''ještě tady chvíli zůstaneme.'' Můj hlas nezněl ani zdaleka tak hlasitě jako ten Chadův, a proto jsem na chvíli zapochyboval, jestli mě vůbec slyšel. Očekával jsem, že z jeho úst vyjde jedna z jeho drzých poznámek, ale on místo toho jen kývl hlavou a zalezl do našeho společného stanu.

Mezi mnou a Riley nastalo ticho. Přerušovalo ho jenom praskání ohně, na jehož plameny Riley stále upřeně hleděla. Nervózně jsem si kousal do rtu. Iritovala mě vzdálenost, která mě od Riley dělila, i když to bylo jenom pár centimetrů. Opatrně jsem se k ní posunul blíž. Když jsem zacítil, jak se naše paže lehce dotýkají, hned jsem se cítil lépe. Riley si toho všimla a jemně se pousmála. Její pohled byl ale stále upoutaný na téměř uhasínajícím ohni.

''Jak se cítíš?'' Nevěděl jsem, jestli je tahle otázka správná. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem se jí zeptal. Co když ji tím vytočím? Na tuhle otázku se jí určitě musí nespočetněkrát ptát psycholog společně s její matkou.

Pokrčila rameny, ''právě teď je mi skvěle.'' Usmál jsem se. Přisunul jsem se k ní ještě blíž..., jestli to teda bylo ještě vůbec možné. Její teplá kůže se dotýkala té mé a zase mi vlévala do těla teplo. V tom momentu mi absolutně nic nescházelo.

''Ale...,'' odmlčela se. Nespouštěl jsem z ní oči. ''Bojím se.''

''Čeho?'' zeptal jsem se šeptem.

''Toho co se bude dít, až se znovu vrátím do normálního života, civilizace,'' odpověděla, ''návrat mě strašně děsí. Vím, že jsme tady pouze dva dny, ale cítím se tady ... volně. Zvykla jsem si na to. Nejsem připravená vrátit se zpět a znovu se obklopit všemi problémy.''

''Jsem tady, abych ti pomohl,'' oznámil jsem jí. Riley odtrhla zrak od ohně a konečně se mnou navázala oční kontakt.  Chvíli se mi jenom dívala do očí, nejspíš se z nich snažila vyčíst, jestli to, co jsem řekl myslím vážně. Pak mi darovala ten nejupřímnější úsměv, který kdy její rty vytvořily.

''Díky,'' šeptla. Jenom jsem kývl hlavou. Znovu ode mě odtrhla oči. Po pár sekundách tichého mlčení její hlava spočinula na mém rameni. Její hnědé vlasy mě šimraly na krku. Trvalo pár chvil, než jsem se vzpamatoval a konečně obmotal mou ruku kolem jejích ramen.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle mlčky seděli, ale byl jsem si jistý, že bych to vydržel klidně i donekonečna.