Elliot

Seděli jsme v kruhu u plápolajícího ohně. Hořící dřevo příjemně praskalo. Oblohu zalila tmavá barva, na které naskákali stříbrné tečky v podobě hvězd a srp měsíce. Dojedli jsme poslední opečené kousky marshmallow a podle pohledů na tvářích jsme se všichni psychicky připravovali na Chadovi strašidelné příběhy, na které se on těšil ze všeho nejvíce.

Chad si odkašlal, upoutávajíc naši pozornost. ‘’Pamatujete si na malou Anne Rodgezovou?’’ zeptal a čekal na naši odpověď. Zapnul si baterku a dal si ji přímo před pusu, aby zdramatizoval jeho vyprávění. Vypadal hrůzostrašně.

‘’Ne?’’ odpověděla Stella za nás všechny. Dbala na to, aby její odpověď nesla na konci otazník.

Chad si nás všechny přeměřil s nechápavým výrazem na obličeji, ‘’no, měli byste.’’

Na malou chvíli se odmlčel, ale po té znovu pokračoval, ‘’měla sedm let, když se ztratila v lese… v tomhle lese. Vypráví se, že si jenom hrála s kamarády na nedaleké louce, ale najednou zaslechla hlasy… hlasy svých rodičů – bydlela v dětském domově, její rodiče záhadně zmizeli čtyři roky po jejím narození. Nechala se zlákat a vběhla do hlubokého lesa. Stmívalo se. Slyšet bylo pouze houkání sov, hromy, které přišly s bouřkou a ty hlasy. Na tmavém nebi se zobrazovaly blesky. Vše kolem bylo strašidelné, ale ani to ji nezastavilo v prohledávání lesa. Hlasy ji volaly k sobě… vábily ji. A pak… hlasitě, snad nejhlasitěji za všechny roky, zahřmělo a ona… byla pryč. Zmizela. Vypařila se jako pára nad hrncem. Na druhý den ji hledala policie a místní obyvatelé. Pátrání trvalo dlouhé týdny. Ale jediné, co našli, byl červený šátek s bílými puntíky. Anne byla fuč. Žádné tělo, žádná známka po vraždě, nic… pouze ten šátek. Od té doby se povídá, že v lese straší. Chrání ho totiž malá Anne Rodgezová. Je záhada, že vždy, když se v lese někdo zatoulá, už nevyjde ven. Zavřou se za ním brány lesa. A ještě větší záhada je, že se nikdy nenajdou těla těch osob. Prostě se vypaří z povrchu zemského a nenechají tady po sobě nic,’’ Chad dokončil vyprávění s hraným děsivým hlasem.

‘’To bylo slabé,’’ pronesla Stella. Chad na ni obrátil světlo baterky a osvítil tím celou její tvář. Zvednul obočí a přeskenoval si ji pohledem.

‘’Až se ztratíš a zmizíš, už ti to tak slabé připadat nebude,’’ vyplázl na ni jazyk. Stella jenom pokrčila rameny.

‘’Zná tady snad někdo lepší příběh?’’ zeptal se Chad a postupně po nás jezdil světlem baterky. Přimhouřil jsem oči nad nepříjemnou září. Stella, April i já jsme nesouhlasně zakroutili hlavami.

‘’Já znám lepší,’’ pronesla Riley a zkřížila ruce na prsou. Všechny pohledy se najednou upřely na ni. Daroval jsem jí překvapený pohled, na což jen pokrčila rameny. Seděla přímo vedle mě. Naše ramena se vzájemně dotýkala a já nejednou pocítil nával elektřiny do mého těla.

Chad se jí chystal poslat baterku, ale Riley na to jen zakroutila hlavou, ‘’nepotřebuju baterku, abych to udělala dramatické a strašidelné.’’ Chad se na ni zamračil a vyslal jejím směrem uražený pohled.

Riley si k sobě přitáhla nohy, odkašlala si a začala. ‘’Připravte se, že po tomhle neusnete.’’ Tahle věta ale nerozhodila nikoho z nás. Zaslechl jsem Chadův výsměšný smích.

‘’Před nedávnem žili jedny dvojčata, Max a Sebastian…, ale tohle nebyla jen tak obyčejná dvojčata, která by se občas pohádala, ale jinak by spolu skvěle vycházela… už od narození se pokoušeli toho druhého zabít. Zprvu to byl jenom příborový nůž… ale rok co rok to zacházelo do horších podob. Několikrát se navzájem snažili utopit ve vaně, shodit pod jedoucí auto nebo vlak, udusit se polštářem ve spánku. Rodiče o ničem z tohohle nevěděli, protože dvojčata se před rodiči i celou rodinou chovala jako nejlepší kamarádi, nerozlučná dvojka. Když jim bylo sedmnáct, nastal první den letních prázdnin, u jezera, přesně u tohohle jezera, se konala oslava na počest konci školnímu roku. Všichni pili, kouřili marihuanu, tancovali… ale Max a Sebastian ne. Tihle dva měli plán… v ten večer zabít toho druhého. Nejdřív to začalo hádkou, pak Max vylákal Sebastiana na úplný konec lesa… tam, kde je Mazurská propast. A pak celá tahle jejich nekonečná výměna názorů vyhostila do obrovské rvačky. Mlátili se hlava nehlava. Sebastian měl nad Maxem výhodu. Obkročmo na něm seděl a rozdával mu rány. Maxovi tekla krev z nosu, ze rtu i z obočí, ale i tak nabral všechnu sílu, stisknul dlaň v pěst a tou největší silou jakou mohl, uštědřil Sebastianovi ránu do nosu. Sebastiana to na chvíli zastavilo, a právě díky tomu převzal nadvládu Max. Shodil ze sebe Sebastianovo tělo a vyskočil na nohy. Počkal, než se Sebastian postaví na nohy a daroval mu pár silných ran do obličeje a břicha. Sebastian ztratil všechnu sílu, slábl, při každé ráně ustoupil o krok dozadu… a pak přišla další, poslední rána… Sebastianovo tělo spadlo dolů do propasti a to byl jeho konec. Max vyhrál… teda alespoň si to myslel. S úsměvem na tváři se vrátil zpět na oslavu. Bylo mu jedno, že je celý od krve. Opil se do bezvědomí a to je ten den, kdy se po něm slehla zem. Svědkové a zároveň jeho kamarádi tvrdí, že usnul pod košatou lípou na okraji lesa. Ale ráno už tam nebyl. Zanechal tam po sobě jenom zaschlou krev na trávě. Lidé tvrdí, že to byla Sebastianova odplata. Nechal Maxe zmizet. Nikdo neví jak. Ale jednu věc vědí všichni jistě… Maxův duch je od té chvíle uvězněn nad Mazurskou propastí, která je jenom tři kilometry odtud. Jakmile někdo vstoupí na tady tohle prostranství, je s ním ámen. Max ho shodí do propasti přesně tak, jako své dvojče Sebastiana,’’ dopověděla Riley.

‘’To mělo být strašidelné?’’ přeměřil si ji pohledem Chad. Riley přikývla. ‘’Vždyť to s nikým z nás nic neudělalo!’’

‘’Stejně jako tvůj příběh o Anne,’’ protočila očima Riley. Navzájem po sobě stříleli vražednými pohledy.

‘’Myslím, že bychom měli jít spát,’’ rozhodl jsem se to ukončit. April souhlasně kývla hlavou a za hlasitého zívnutí vstala. Holky nalezly do svého stanu, Chad uhasil oheň a následně jsme i my dva vstoupili do našeho společného stanu.

Lehnul jsem si do spacáku a snažil se udržovat od Chada odstup. ‘’Opovaž se mě dotknout nebo něco,’’ pronesl jsem varovným hlasem.

‘’Co?’’ vykulil na mě Chad jeho hnědé oči. ‘’Myslel jsem, že si uděláme vášnivou noc!’’ Ruku přiložil k místu, kde se nachází srdce a zalapal po dechu. Zasmál jsem se nad ním a daroval mu ránu pěstí do ramene. Po tomhle jsem zavřel oči a byl jsem připravený usnout. Ruce jsem nechal ležet podél těla. Přestal jsem vnímat zvuky vycházející z lesa. Pravidelně jsem dýchal a pomalu se nechal unášet do říše snů. Ale to by nebyl Chad, kdyby to všechno nepokazil a neprobudil mě.

‘’Kámo,’’ zaslechl jsem, ale stále jsem mlčel. Cítil jsem, jak se mnou pomalu třepe. ‘’Spíš?’’ zeptal se milým hlasem. Naštvaně jsem zavrčel a otevřel oči. I když byla kolem tma a stěží jsem mohl rozpoznat mou ruku od nohy, našel jsem jeho obličej a věnoval mu vražedný pohled.

‘’Už ne,’’ přecenil jsem mezi zuby, ‘’co chceš?’’ Dbal jsem na to, aby můj hlas zněl, co nejrozzuřeněji to šlo.

‘’Jen…,’’ odmlčel se a zhluboka se nadechl, ‘’myslíš, že… bych mohl mít u April alespoň malou šanci?’’ Jeho otázka mě překvapila tak moc, že jsem z lehu vystřelil do sedu a otočil jsem se na něj. Rukou jsem nahmatal baterku, která ležela hned vedle Chada, rozsvítil jsem ji a světlo zamířil přímo na Chadův obličej. Nepříjemně nakrčil obličej a přimhouřil oči.

‘’Tobě se líbí April?’’ ujišťoval jsem se zmateně. Chad nejistě přikývl. Vykulil jsem oči.

‘’Vážně?’’ zvednul jsem obočí. Chad znovu přikývl. Stále jsem na něj nevěřícně zíral. Chad nebyl typ člověka, který by se hnal do vztahu. Vlastně jsem ho nikdy neviděl s žádnou holkou. Nikdy neprojevoval svoje city… schovával je uvnitř sebe a teď se mi otevřel. Líbí se mu April.

‘’Mám u ní teda šanci, nebo ne?’’ zopakoval svou otázku otráveným hlasem.

‘’Uh…,’’ probral jsem se ze zamyšlení, ‘’myslím, že… určitě máš!’’ Znovu jsem mu uštědřil ránu do ramene, na což bolestně zaskuhral a vrátil mi ji s přidáním více sil.

Znovu jsem si lehnul. Na rtech jsem měl malý úsměv.

‘’Mohl by ses zeptat Riley, jestli náhodou o něčem neví?’’ pronesl Chad s prosbou v hlase, ‘’jestli se nějakou náhodou April taky nelíbím nebo tak něco.’’

Souhlasně jsem kývl hlavou, ‘’zeptám se jí.’’ Chad zamumlal tiché ‘díky’. Ve stanu znovu nastalo ticho, ale já už tentokrát nemohl usnout. Najednou jsem v sobě měl velké množství energie. Nedokázal jsem ani zavřít oči bez toho, abych je za dvě sekundy znovu neotevřel.

‘’Takže ty ses konečně zamiloval,’’ řekl jsem do ticha, a pak se tiše uchechtl.

‘’Sklapni!’’ umlčel mě. Ze rtů mi nechtěl zmizet úsměv. Byl jsem nesmírně rád, že můj kamarád k někomu konečně něco cítí.