Elliot

''Máme všechno?'' zeptal se Chad zírající na batohy poskládané v kufru auta. Zkoumavě si nás přeskenoval pohledem a zastavil se na Stelle, která nejistě přešlapovala z nohy na nohu v její světle růžové teplákovce, za kterou by se nestyděla ani světoznámá modelka.

''Stell?'' tázavě zvednul obočí, ''jsi si jistá, že sis nic nezapomněla?'' V jeho hlase bylo znát pobavení. Poznal jsem, že naráží na rok starý incident, kdy jsme jeli se školou na exkurzi do muzea. Stella si doma zapomněla rtěnku a donutila řidiče, aby otočil autobus a vrátil se zpátky. Všichni si z ní kvůli tomu dělali následující měsíce srandu... a my jsme nebyli výjimkou.

Stella otráveně zakoulela očima a vyslala Chadovým směrem pálivý pohled. ''Stalo se to jenom jednou,'' přecenila mezi zuby. Chad zvednul ruce do obraného gesta, tiše se uchechtl a konečně zavřel kufr.

Vmáčkli jsme se do auta a vyrazili na cestu. Rádio tiše vyhrávalo a plnilo občasné tiché chvilky, které mezi námi nastaly, nebylo jich ale moc. Chad znovu převzal roli vtipálka a i přes to, že na sobě měl povinnost řízení, pusu prakticky nezavřel. Plánoval každý malý moment naší stanovačky, která má být podle jeho slov legendární a nezapomenutelná. Nám ostatním nezbylo nic jiného, než ho poslouchat. Seděl jsem vedle něj na místě spolujezdce. Vnitřním zpětným zrcátkem jsem občas nenápadně pokukoval po Riley. Její zelené oči byly upevněné na krajině míhající se v okýnku. Byla zabraná do svých vlastních myšlenek a uvězněná ve svém vlastním světě... ostatně tak jako my všichni, kromě neustále mluvícího Chada.

Stanovačku jsme, i za Stelliného neustálého protestování a nesouhlasení, naplánovali na tři dny. Nebylo nic jednoduchého vysvětlovat matce, že mě dlouhé tři dny neuvidí a ani o mně neuslyší. Nechtěla mě pustit, ale já použil mé přemlouvací schopnosti, ukázal jsem jí mé povedené vysvědčení a nemohl jsem se od ní dočkat záporného slova.

Chad zaparkoval u ne moc známé restaurace nacházející se na úplném konci města, kterou většina obyvatel považuje za zbytečnou. Vystoupili jsme, na záda jsme si dali těžké batohy a čekala nás dlouhá cesta k jezeru ležícímu až úplně za lesem.

Nikam jsme nespěchali. Slunce svítilo a zbývalo několik hodin do zapadnutí a setmění. Šli jsme pomalým, loudavým krokem.

''Za jak dlouho tam budeme?'' zeptala se Stella, na jejíž tváři se rýsoval otrávený pohled a bylo poznat, jak moc lituje souhlasu s tímhle stanováním. 

Chad kráčející vepředu vedle April a Riley po ní střelil naštvaným pohledem a pokrčil rameny. Všichni jsme moc dobře věděli, jak strašně moc ho ta věta dokáže naštvat, ale Stelle to bylo očividně ukradené.

Procházeli jsme hustým lesem a ještě jsme před sebou měli dlouhou cestu. Nebyli jsme ani v polovině. Od Chada jsem se dozvěděl, že k našemu stanovišti je to odhadem šest kilometrů. Když Stella zaslechla tohle číslo, myslel jsem, že se otočí a odejde, ale ona jen s tichými nadávkami pokračovala v chůzi. Na všech z nás byla poznat unavenost. Slunce už nás nadále příjemně nehřálo, kvůli stínícím stromům, a těžké batohy na zádech nám v chůzi rozhodně nepomáhaly.

April zvesela kráčela vedle Chada, nezdálo se, že by jí dlouhá cesta lesem nějak moc vadila, ba naopak, na rtech se jí rozlíval široký úsměv, zatímco poslouchala Chadovi vtipy a příběhy z dětství. Já jsem šel vedle Riley v naprosté tichosti. Nezdálo se, že by to jednomu z nás vadilo, spíše jsme si ji užívali a soustředili se na své vlastní myšlenky. Stella šla naprosto poslední. Zdálo se, jako by pro ni byl neskutečný problém udržet s námi krok. Z jejích úst létaly různé druhy sprostých slov. Občas jsem se tiše uchechtnul, ale po většinu času jsem se ji snažil nevnímat.

''Nechceš pomoct s batohem?'' konečně jsem promluvil a zrak obrátil k Riley. Ta se na mě lehce usmála a nesouhlasně zakroutila hlavou.

''Ne, díky,'' řekla a s těmihle slovy mezi námi zase nastalo ticho.

Po dalších dvou kilometrech cesty jsme konečně dorazili na určené místo. Odlehlá planina těsně za koncem lesa. Nedaleko bylo vidět třpytící se jezero, na jehož druhé straně se před několika měsíci odehrávala párty, na které se všichni kromě mě opili a naprosto zničili.

Sundali jsme si batohy a hodili je na hromadu. Vyčerpaně jsme se posadili na zem. Bylo nám úplně jedno, že se zašpiníme od hlíny.

''Stále nechápu,'' začala Stella vyčítavým hlasem, ''proč jste odmítli mou obří zahradu a souhlasili s tímhle místem,'' rukama rozhodila kolem sebe a zakroutila hlavou. Přimhouřila oči a každého z nás obdarovala jejím nenávistným pohledem.

''Protože je to větší sranda,'' pronesla April s úsměvem a pokrčila rameny. Zrzavé vlasy jí stejně jako její modré oči zářily.

''Je strašně směšné, že nás komáři a další druhy hmyzu v noci sežerou za živa,'' obrátila oči v sloup Stella.

''Ještě budeš prosit, abychom se sem příští rok vrátili,'' řekl Chad a postavil se, z džínů si oprášil hlínu. ''Měli bychom postavit stany.'' Kývl jsem hlavou a všichni jsme uposlechli jeho rozkaz.

Byla to otázka pár desítek minut, než dva stany stály na svých místech. Holky ho sdílely spolu a já byl spárovaný s Chadem, který stoprocentně celou noc nezavře pusu. Ale tak či tak, je to můj nejlepší kamarád a na jeho ukecanost jsem si už dávno zvyknul. Do stanů jsme si nanosili věci, rozložili spacáky, a pak jsme se sešli venku. Chad byl rodilý vůdce, a proto nám rozkázal, abychom nanosili, co nejvíce malých větviček a uschlou trávu. Skládali jsme to na jednu hromádku, kolem které jsme rozložili větší kameny, které se povalovaly všude kolem. Chad za pomoci zapalovače rozdělal oheň a podle jeho slov naše legendární stanovačka mohla začít.