Bali, Katar, Praha

Poslední den nebyl nikterak zvláštní, i když je pravda, že se s námi Bali rozloučilo ve velkém stylu. Někdy ve tři odpoledne jsme se odvezly na pláž. Vlny opět celkem velké, ale nakonec jsme v nich blbly přes hodinu a ještě jsme obě dostaly důkladný průplach dutin. Voda má sílu. Nejenom voda. A poté, co jsme se vycachtaly, jsme musely vzít nohy na ramena a utíkat před apokalypsou.

A tak jsme zdrhly. Na pokoj jsme si objednaly nejdřív zdejší Mekáč abychom ochutnaly (stejný jako u nás), pak jsme si zabalily a šly znovu jíst do námi ověřených warungů, kde proběhlo srdečné loučení, až mi trochu zvlhly oči. Tady na tý fotce je hodně, nejenom lidi, kteří se usmívají, zákazník a obsluha, ale taky lidé různých vyznání a můžu s naprostým klidem říct, že na Bali jsem se setkala s těmi nejpřátelštějšími muslimy ve svém životě! :)

Odnesly jsme si na pokoj jídlo a spustil se déšť. Tak nějak od sedmi hodin večer se pořád v dálce blýskalo a hřmělo. Což trvalo dalších xy hodin, moc se spát nedalo. A když už jsem jakž takž zabrala, přišla neskutečná rána, sklo v okně se začalo chvět a vlastně se chvělo úplně všechno, elektřina na moment vypadla. Jop, blesk. A buď praštil přímo do nás, nebo někam poblíž, protože jsem se málem rozbrečela. Takže se s námi Bali rozloučilo ve velkém stylu. Já si jen přála, aby se to do rána zlepšilo, protože v takovém počasí by mě do letadla nedostali ani párem volů.

Ráno, které přišlo asi o dvě a půl hodiny později (rip spánek) , jsme si vzaly své věci, dobalily suvenýry a mohly jsme vyrazit na cestu na letiště.

Deset hodin v letadle z Denpasaru do Doha v Kataru je celkem peklo.

Navíc s námi seděla jakási divná osoba. Každopádně jsme to zvládly a na konci jsme dostaly moc dobré těstoviny! Takové jídlo kdyby se podávalo v letadle pořád... :3

V Kataru jsme si prošly imigrační, a pak hurá do hotelu. Při nákupu letenek jsme si mohly vybrat delší přestup s tím, že nám letecká společnost uhradí pobyt v hotelu, který si vybereme. A mezi nimi byl i Hilton.

Tam nás odvezl řidič v kvádru a kravatě. Super pocit - jezdí se tu vpravo, lidi se poutají a umí jet víc jak šedesát! Ubytovaly jsme se, daly si boží sprchu a užívaly si, že toaletní papír můžeme do záchodu (v Indonésii a obecně v Asii to moc nejde). Pak jsme se vydaly ven, toulat se po Doha.

(katarské muzeum)

(obchodní centrum s palmami a zimním stadionem uvnitř)

To město je zvláštní, nebo jsme byly ve zvláštní části, nechápu, kam se ztratilo těch 1,3 milionů lidí. Všude kolem mrakodrapy, nové, stáré, rozestavěné, a skoro žádní lidé. Katar je čistě muslimská země, ale necítily jsme s rozpuštěnými vlasy a krátkým tričkem špatně nebo nevhodně. Naopak to bylo víc v pohodě, než jsem čekala. Ono to je možná dané i tím, že ženy tady mají mnohem víc práv než je obvyklé, takže řídí auta, ven chodí i samotné, a i když jsou teda zahalené celé v černém, usmějí se, poradí. Prostě pohoda. Jako správná prasátka jsme zašly do mekáče (anooo, i tady jsme to musely zkusit a i tady chutná téměř stejně) a pak si žraly v pětihvězdičkovém hotelu fastfoodové jídlo.

Co se Hiltonu týká. Pokoj nádherný, koupelna dokonalá, každá jsme dostaly tři ručníky, župan, pantofle... No celkem luxus.

Byly jsme dost unavené (přežrané), takže jsme šly spát snad už v osm, devět hodin. Někdy chvíli po jedné nás probudila hlasitá hudba. Ale hlasitá způsobem, že otřásaly okenní tabulky, a i když jsme byly totálně utahané, spát nešlo. Ona paní na recepci totiž něco říkala o nočním klubu, ale ani jedna jsme jí nerozumněly. Tak jsme pochopily. Díky bohu to tam vyřvávalo jen hodinu a kus a my mohly jít zase spát, ale moc jsme toho nenaspaly. Někde ve čtyři už jsme byly "vyspané" (nebo si to alespoň myslela naše těla). A pak každou půlhodinu probuzení. Což je asi tím časovým posunem, ale to už je holt riziko cestování přes víc jak šest časových pásem. Pak ss ještě ozvu ohledně tzv. pásmové nemoci, které se taky říkat jetlag. :D

Ráno jsme vstaly, odvezly se na letiště, najedly se a teď čekáme, až budeme moct do letadla. Počasí venku je popravdě docela děsivé, hodně fouká a kromě letadla nejde nic vidět, jaká je mlha/smog/písek ve vzduchu. Netušíme.

(měli děsně špinavé okénko, ale v této žluté mlze jsme vzlétali)

Zvládly jsme i druhý let a teď už jsme doma. :) Jedna velká cesta sice skončila, ale může začít další, treba ještě větší.

Díky, že jste u našeho dobrodružství byli spolu s námi! Určitě se tady ještě nějaký krátký článek zase objeví. 💙 Je čas postavit se realitě čelem a začít makat. Tak zatial!