Cítím se...zase na dně! Dnes mám jít na další vyšetření k doktorovi a mám strach. Srdce mi bije jako o závod a bolí mě hlava. Nepiji, nejím... ty nervy mě možná zabijí dříve než ta nemoc. Sedím v křesle, dívám se ven a přemýšlím. Chce se mi každou chvíli plakat, ale vždy slzu uchytím v pravou chvíli. Musela jsem se za tu dobu naučit ovládat své emoce. Někdy je to ale těžké a prostě to nejde udržet...

Probudila jsem se kolem páté hodiny. Katherine - moje macecha - ještě poklidně spala a moje nevlastní sestra také. Až teď v osm hodin mi konečně zazvonil budík a já leknutím nadskočila. Je to tady! Přišlo to... 

,, Friday!'' zařvala na mě Katherine z dolního patra a já vystartovala na své křehké nohy. Za pár dní jsem zhubla pět kilo. Podlé mé dedukce to bylo tím veškerým stresem, který ve mě panoval. Povzdechla jsem si a pomalými krůčky putovala k autu, které už bylo nastartované. ,, No konečně!'' odfrkla si macecha a poté jsme se rozjeli.

Bylo jí na obtíž, že mě vozí do nemocnice. Bylo jí na obtíž, že jsem v jejím ''veselém'' životě. Bylo jí na obtíž, že vlastně existuji! Možná...pravděpodobně...jí ta obtíž brzo skončí!

Moje další instagramová fotka: