Mnoho teenagerů uteklo z domova. Buď z hlouposti nebo z utrpení, které je doprovázelo po jejich celý život. Já nemám kam jít. Neutíkám. Ale najdou se chvíle, kdy potřebuji na čerství vzduch někam hodně daleko a je to klidně i pozdě v noci.

Odbila dvanáctá hodina a já se vydala na menší procházku. Nevlastní matka i sestra už spali a já tak měla volný přístup ke vchodu. Vzala jsem si na sebe jen lehký kabátek a vyrazila. Na Facebook jsem dala tajemný status: Miluju půlnoční procházky!

Pomalu jsem kráčela tichou ulicí. Mlha, která se rozprostírala přede mnou byla tajemná a líbila se mi. Rozhlédla jsem se po silnici a když si tak v hlavě srovnala, že je malá pravděpodobnost, že tudy někdo pojede, lehla jsem si doprostřed silnice, roztáhla své ruce jako křídla a vyhlížela krásně černé nebe. To hromové ticho, studená zem a pocit nebezpečí mě jaksi uklidňoval. 

Náhle to ticho přerušil klapot bot. Nepodívala jsem se kdo to je. Srdce se mi totiž rozbušilo jako o závod a já dostala strach. Teprve teď mě napadali nebezpečí, které mi tady venku uprostřed noci hrozí. 

Člověk zastavil a na chvilku bylo  ticho. Nutkání se porozhlédnout bylo velké, ale zdolávala jsem. ,, Nastydneš...'' pověděl někdo s mužským hlasem. 

Ten hlas...

Ten hlas jsem znala léta!

Pootočila jsem hlavu na stranu a pohlédla vysokému chlapci s jasně modrýma očima do očí. Nikdy o mě nezavadil ani pohledem! Nikdy se mnou nepromluvil. Nikdy se o mě nezajímal! 

Byl to Michael. Černovlasý, tajemný, přitažlivý chlapec, který měl spoustu přátel. Byl z vedlejší třídy. Tenhle kluk chodil se mnou i na základní školu. 

,, Co tu děláš?'' V mžiku jsem se postavila na nohy. 

Pohlédl na oblohu plnou zářivých hvězd: ,, Miluju půlnoční procházky...'' dodal zamyšleně.