Dnes jsem se probudila s pocitem chladu a prázdnoty. Jako každý jiný den. Ale teď to bylo jiné. Mnohonásobně větší. Nemůžete znát ten pocit, když vstanete a víte, že nemáte nikoho na koho se můžete obrátit. Nemůžete k nikomu přijít, obejmout ho a říct mu, že ho milujete. Nemůžete se svěřit s vašimi problémy. Nikdo vám nepomůže. Jste na vše sami...

Slzy se vám kutálí po tváři hned, kdy se probudíte, kdy otevřete oči do nového dne. Myslíte si, že jste se probudili ze zlého snu, ale opak je pravdou. 

Nemohla jsem však sedět na posteli a naříkat. Musela jsem jít do školy. I přes tu bolest v mém srdci, jsem se musela vzchopit. I kdyby na mě padaly z nebe těžké balvany, musím prostě kráčet dál! Nemohu zastavit. 

Beze snídaně a bez došku teplého čaje, jsem běžela ven. Deštivé chladné počasí mi moji náladu nijak nerozveselilo. A lidé v autobuse také ne. Zase si na mě ukazovali stejně jako vždycky: ,, Hele! Friday!'' Tak se jmenuji... Friday... v jiném případě krásné a zvláštní jméno, ale v této situaci jen terč posměchu. ,, Jaká škoda, že je dneska pondělí, co?'' Celý autobus se začne smát. Já se usadila vzadu na prázdné místo a dala si sluchátka do uší. Písničku - Mad World - jsem poslední dobou měla ráda. Smutná, pomalá...bolestivá. 

Mezitím, než jsem dojela do školy, jsem najela na můj instagram a přidala novou fotku svého dnešního dne...

Ayloha!

Tak co? Líbí se vám prozatím příběh? Je takový smutný, drastický...vím, ale každý příběh má nějaký začátek. Příběh nebude vždy takový...najdou se chvilky štěstí. Uvidíte :)