Jak jistě všichni ví, na světě jsou tři typy studentů. Jedni, kteří školu milují, druhý, kteří tam chodí a přežívají a třetí, kteří jí naprosto nenávidí ať je to z jakéhokoliv důvodu. Já patřím do třetí skupiny a můj důvod? Kolektiv... lidi... šikana. 

Dnes jsem zůstala doma. Ležela jsem na gauči v obýváku a sledovala jakousi pohádku, kterou dávali v televizi. Katherine odjela do práce a nevlastní sestra do školy. Byla jsem doma sama. 

Ticho v místnosti nikdy není dobré znamení a samota to ještě zhoršuje. Člověk se utápí do depresí, jelikož začne přemýšlet nad svým životem. Srdce se mi rozbušilo. Mé myšlenky směřovali na nádor, který se mi vytváří v mém mozku. Na chemoterapii už jsem nedávno byla. Cítím se strašně...

Vstala jsem a sebrala jsem tlakoměr a zkusila jsem si změřit svůj tlak i tep. Nebylo divu. Přesáhla jsem veškeré hranice normality. Povzdechla jsem si a pokusila se co nejlépe uklidnit. 

,, No tak! No tak!'' sedla jsem si do dřepu. Nádech a výdech. ,, Sakra...'' Zabořila jsem hlavu do svých dlaní a tiše klela. Bylo to spíše naopak horší.

A v tento moment jsem uslyšela cinknutí. Přišla mi zpráva! Vstala jsem a rychle vzala mobil. Potřebovala jsem rozptýlit. 

Kevin - Ahoj, jak se cítíš?

Ach..Kevin... Slíbila jsem mu šanci. Jednu šanci. Proč? 

Friday - Ahoj... fajn

Fajn! Fajn... celoživotní odpověď na otázku. Vždycky bude stejná, i kdybych se sebevíc cítila pod psa. 

Kevin - Lžeš.

Zamračila jsem se. Nevidí mě, neslyší mě, tak jak může vědět, že lžu?

Friday - Ne! Opravdu je mi fajn!! 

Kevin - Ne... :) 

Ne? Jak ne?

Kevin - Už nějakou dobu tě sleduju. Podívej se z okna. 

Pootočila jsem hlavou a očima se podívala ven. Záclona byla odhrnutá, žaluzie vytažený. Viděl mě, pozoroval. Stál tam venku na ulici s menším náznakem úsměvu.

Kevin - Řekla si, že mi dáš šanci...

Odepsal ještě.