Lucius se cítil bezradně. Měl v posledních týdnech pocit, že cokoli, co udělá nebo řekne, je špatně. Za pár měsíců si měl vzít Narcissu Blackovou. Jak jen tu holku miloval! Když spolu ale začali bydlet, už před svatbou, zjistil, že to nebude tak snadné. Dokázal ji naštvat už jen tím, že dýchal a Narcissa si rozhodně nenechávala své rozladění pro sebe.

Proto se rozhodl zajít si k otci pro radu. Jakmile mu vylíčil události posledních dnů, upřel na něj tázavý pohled. Abraxas si však dával s odpovědí na čas.

„Otče, pro lásku Merlinovu, co mám dělat?" zeptal se, aby prolomil ticho.

„Dej jí, co chce," pronesl Abraxas uvážlivě.

„Já ale nevím, co chce!" zaúpěl Lucius a složil hlavu do dlaní. Abraxas mu dolil víno.

„Tak to vítej ve zbytku života, synu," povzdechl si a jak se vyprávět, jak to bylo, když začal bydlet s Luciusovou matkou.

„Zdá se, že je to dost podobná situace," zamyslel se Lucius nahlas, když se zdálo, že Abraxas skončil.

„Ano, chlapče, je to skoro stejné," přikývl starší z Malfoyů. „A víš, co na tom všem bylo nejzajímavější?"

„Ne," zavrtěl hlavou Lucius.

„Když nás s tvou matkou naši rodiče zasnoubili, bydleli jsme u mě. Když jsme se vzali, najednou jsem já bydlel u ní. A při tom jsme se nepřestěhovali," odpověděl mu Abraxas s úšklebkem.

„A jak se tohle dá, u Salazara, přežít?" zajímalo Luciuse. „Vždyť to nezní jako život, ale jako instantní peklo?"

„Drahý Luciusi, tohle je otázka za všechny galeony z našeho rodinného trezoru u Gringottových," usmál se Abraxas. „Ale jedním jsem si jistý. Narcissa Blacková tě, zdá se, miluje a ty tvrdíš, že miluješ ji. To je do začátku víc, než kolik jsme měli já a tvá matka. My jsme se totiž ve škole nesnášeli. Tak z té výhody, co máš, začni těžit."