„Prostě je toho učení teď hodně a já jsem jenom člověk. Chystám se na N. K. Ú., a tak jsem trochu polevil u psaní těch domácích úkolů, které mi nepřipadají přínosné pro zkoušky," odpověděl mu Lucius popravdě.

„Takže řešíš vše podle priorit?" zeptal se Abraxas.

„Spíš podle toho, jak moc to hoří," přiznal Lucius.

„Chtělo by to líp si zorganizovat čas, synu," doporučil mu.

„Otče, nejsem tvůj klient, tak nemusíš mluvit, jako kniha," zabručel Lucius nespokojeně. Když už musel dostávat nevyžádané rady, chtěl je slyšet od otce a ne od profesionálního poradce.

„Dobře, jak myslíš," přikývl Abraxas rozvážně. „Koneckonců, tvůj prospěch rozhodně o tvém životě, nikoli o tom mém. Ale je tu ještě jedna věc," navázal, než to jeho syn stihl nějak glosovat. „Profesor Křiklan se také zmínil, že věčně o všem diskutuješ a odmítáš se řídit školním řádem a pokyny učitelů, pokud někde vidíš zkratku."

„To nepopírám," pokrčil rameny Lucius. „Proč všechno dělat složitě, když to jde i jednoduše?"

„Protože někdy je lepší nevyčnívat a zbytečně na sebe nepoutat nežádoucí pozornost. Byl jsem jako ty, také jsem měl své ideály a mám je doteď. Umím ale rozeznat, kdy se můžu řídit vlastními pravidly a kdy je lepší dodržovat ta někým určená. Postupně jsem si vytvořil pět zásad, kterými se řídím. A jak vidíš, vedu si velice dobře."

„A jaké jsou to zásady?" zeptal se Lucius, jehož samotného překvapilo, že ho otec svým proslovem nakonec zaujal.

„Kde se pije, piju. Kde se jí, tam se najím. Kde je rvačka, poperu se," začal jmenovat Abraxas a Lucius se uchechtl. „Kde se krade, tam neinvestuju a kde se pracuje, tam nepřekážím," dokončil Abraxas a Lucius se přestal šklebit. Na otcových slovech skutečně něco bylo. A to tehdy netušil, jak často bude v dospělosti na tyto rady spoléhat a doufat, že ho zachrání.