Alastor odfoukl hobliny a pozorně se zadíval na dřevěný ovál ve své ruce. Hledal jakoukoli nedokonalost, kterou by bylo potřeba odstranit. Skoro nikdo to nevěděl, ale legendární bystrozor ve volném čase relaxoval při práci se dřevem. Uklidňovalo ho to a cítil velké uspokojení, když mu pod rukama postupně vznikalo něco krásného a povětšinou i užitečného. Dokonce drtivá většina nábytku v jeho domě byla jeho vlastní výroby, stejně jako stolička, na které právě seděl u svého truhlářského ponku.

Delší dobu váhal nad vhodným dárkem pro Minervu k narozeninám. Kromě sebe a velmi příjemného společně stráveného víkendu, jí chtěl dát ještě něco, co jí nedal a nedá nikdo jiný.

Nakonec mu k vhodnému nápadu pomohla Andromeda Tonksová, nebo spíš její dcera. Mladá Tonksová totiž na poslední poradu Fénixova řádu přišla v tričku s ručně vyšitým obrázkem. Na prsou se jí vyjímal zeleno-stříbrný terč na mudlovské šipky, uprostřed byl Voldemortův hadí ksicht, kterému z čela trčela červená šipka. Všechny přítomné to pobavilo a Tonksová k tomu dala k dobru, že jako děcko za první války namalovala v podobném duchu obrázek. Andromeda ho při jednom z generálních úklidů našla a tak ji to pobavilo, až se rozhodla udělat z toho své dceři originální a trefný dárek.

Alastora tahle příhoda inspirovala, aby zapátral v paměti a vybavilo se mu, jak se kdysi, jako mladí, procházeli s Minervou po skotském pobřeží a Minerva v jedné zátoce na maličké pláži našla velkého zkamenělého mlže. Smál se při vzpomínce, jak byla Minerva z té fosílie nadšená. Radovala se jako malá holka. Pošuk si byl jistý, že ji určitě ještě někde má. A tak ho napadlo že pro ni vyrobí oválnou šperkovnici s rytinou toho zkamenělého šneka na víku.

Zrovna začišťoval dno jemným smirkovým papírem, když se v jeho dílně za domem objevil Brumbál.

„Dobrý večer, Alastore," pozdravil Albus, jakmile vlezl Alastorovi do jeho oázy klidu.

„Doteď byl, Albusi," zavrčel Pošuk na oplátku, aniž by zvedl oči od své práce. Termín se mu blížil, a ani zdaleka ještě nebyl hotov.

„A věřím, že bude i pokračovat," usmál se Brumbál a nijak si nevšímal Alastorova decentního pokusu o vypoklonkování nevítané návštěvy.

„Odcházíš?" zeptal se Moody s nadějí v hlase.

„Mám novinky," ignoroval Albus jeho otázku a podařilo se mu zaujmout kamarádovu pozornost. „Ale mám nějak sucho v puse. Nemáš tu něco k pití?" pozval se nejdřív na skleničku.

„Támhle nahoře na polici vedle ředidla je kávovej rum," odpověděl hostitel roku a mávnul rukou příslušným směrem. Albus se zvedl, aby se obsloužil. Nepřestával se usmívat. Toho starého bručouna měl rád právě proto, že byl jedním z mála lidí, kteří si z něj nesednou na zadek, kdykoli ho vidí.

„Jak to můžeš pít?" zavrtěl hlavou, když otevřel lahev ředidla.

„Tohle nepiju, Brumbále," zachechtal se Alastor. „Rum je vedle. Ale proti gustu..." dodal pobaveně.

„Tak to se mi ulevilo," vydechl si Albus. „Máš tu nějaké nádobí?"

„Na druhým ponku vedle pily je hrnek od kafe," odpověděl Alastor. Albus se tentokrát trefil napoprvé, došel s hrnkem i lahví zpět k Pošukovi a nalil do hrnku štědrou dávku. Alastor mu vzal hrnek z ruky.

„Dík, ten hrnek je pro mě. Ty si buď dojdi do baráku pro sklenici, nebo pij z flašky," uchechtl se Alastor a spokojeně se napil té zlatohnědé tekuté lásky.

„Jak myslíš," usmál se Albus a statečně se napil přímo z lahve. Zakuckal se a vytřeštil oči.

„Sakra, to je materiál, Alastore," zasípal. „Už se nedivím, že to skladuješ vedle ředidla."

„Jo, kamaráde, tohle je pití pro chlapy. Takže bejt tebou, radši to jen srkám," rýpnul si Pošuk, než se znovu napil.

„Děkuji za varování," přikývl Albus, když se mu podařilo přesvědčit plíce, aby zůstaly na svém místě, protože je bude ještě potřebovat.

„Cos mi chtěl?" zeptal se Alastor věcně, protože nechtěl vzbudit v Albusovi pocit, že je vítaný.

„Ach ano," podrbal se Brumbál ve vousech, „mám novinky. Ministerstvo odhalilo jméno jednoho Smrtijeda a vyhlásilo po něm pátrání."

„Jo, a kdo to je?" zvedl Alastor oči od práce. Albusovi se přeci jenom podařilo zaujmout jeho pozornost.

„Stan Silnička," odpověděl Albus.

„Silnička? To je tak leda ze smrtijedskýho hovna pára..." rozčílil se Alastor. „To je blbý i jako vtip. Ten kluk a Smrtijed?"

„Prý se několikrát nechal slyšet v hospodě, že se se Smrtijedy pravidelně stýká a setkal se i s Voldemortem osobně. Brouskovi to jako důvod pro jeho sebrání stačí."

„Jak je starej, tak je blbej..." zamumlal Alastor a vrátil se ke své práci. Tohle byla ztráta času. Kradmými pohledy Albuse vybízel, aby buď pokračoval v novinkách, nebo svůj ředitelský zadek přemístil, a to ideálně do svého ředitelského křesla.

„Co vůbec děláš?" zeptal se Albus, který se navzdory všem Pošukovým pokusům o pravý opak rozhodl, že se pokusí s ním chvíli jen tak klábosit.

„Dárek Minervě k narozeninám," odpověděl Alastor.

„Ona má narozeniny?" zhrozil se Albus. Zase na to málem zapomněl.

„Ne, asi je nemá. Minerva se tady totiž prostě jednoho dne vyskytla..." protočil Pošuk panenky.

„Tak to jsem v háji," připustil Albus. „Je to už v pátek, co?" dodal, když mu náhle svitlo.

„Bingo," přikývl Alastor. „Takže ocením, když mě na tom necháš dělat, ať to stihnu."

„Kamaráde, já nemám nápad. Přeci jen ji teď znáš nejlíp, co by jí udělalo radost?" chytil se Albus prvního stébla, které potkal.

„Na víkend jí dej volno, ať to spolu můžeme oslavit," řekl Alastor.

„O volno si už sama požádala, to jsem schválil," zamítl to největší kouzelník všech dob. „Přeci jí nedám jako dárek to, na co má plné právo..."

„Hele, jsi prý génius, tak si namáhej hlavu sám," snažil se mu zatopit Alastor. „Ale co jsem tak slyšel, nejvíc ženskou potěší, když jí dáš to, co jí nemůže dát nikdo, kromě tebe."

Albus se nadšeně usmál, odložil Alastorův rum na ponk a se spěšným „díky a ahoj" se přemístil kamsi. Alastor si nejprve vydechl, že má konečně klid na práci, poté ale hrůzou zesinal. Jestli dá Albus Minervě nějakou šílenou kravinu a ještě jí řekne, že ho Alastor navedl, bude mít legenda mezi bystrozory hodně velké problémy. Nedivil by se, kdyby ho Minerva ve svém spravedlivém rozhořčení proměnila v jehlu, kterou by pak mrskla kamsi do seníku.

Albus se naproti tomu těšil, jak se Minerva bude tvářit, až si za pár dní rozbalí velkou krabici citrónových bonbónů. Byl si totiž jistý, že nikdo jiný by jí něco takového nedal ani náhodou, natož omylem.