Rodolphus vypadl z krbu ve Tkalcovské ulici a tiskl si k čelu zakrvácenou kuchyňskou utěrku. Proti němu stál pán domu s napřaženou hůlkou.

„To se neumíš ohlásit?" vyštěkl Severus na nezvaného hosta místo pozdravu. „Málem jsem tě proklel."

„Neječ na mě, mám rozražený čelo a asi i otřes mozku," zaúpěl Rodolphus.

„Nepřeháněj. Tobě se nemělo co otřást," popíchl ho Severus.

„Ještě si dělej srandu ze zraněnýho..." zamumlal Rodolphus a bez vyzvání se posadil na pohovku. „Radši mi pomoz," dodal prosebně a odtáhl si utěrku z čela.

„Jak se ti to vůbec stalo?" zajímalo Severuse, zatímco obhlížel tržnou ránu na Lestrangeově hlavě.

„Tomu bys neuvěřil," začal Rodolphus, hned ale navázal. „Byl jsem doma v kuchyni, jedl jsem koláč a všiml jsem si na stole takový hnusný velký mouchy. Tak jsem na ni promluvil a říkám: ,do hajzlu, ty jseš tlustá jak svině'. No, a tý litinový pánvi, co po mně Bellatrix s nepříčetným řevem mrskla, jsem se nestačil vyhnout."

„Tak tomu věřím..." přikývl Severus. „Ale nechce se mi věřit, že jsi z toho vyvázl tak lacino," dodal a poté se vyrazil do své domácí laboratoře pro potřebné lektvary. Rodolphus se zamyslel a musel mu dát za pravdu. Mohl dopadnout i hůř.