Minerva procházela hradem a připadala si jako stín. Nedokázala cítit nic kromě neuvěřitelné bolesti. Smrt Elphinstonea, tak krátce po svatbě, ji neskutečně zasáhla a měla pocit, že už nikdy nedokáže být úplná. Zatímco se proplétala chodbami, kam ji nohy zanesly, sledoval ji jeden muž.

Někdo by možná Albuse Brumbála nazval přespříliš zvědavým a všetečným, nutno však říci, že to byl v jádru starostlivý přítel. A právě teď si o Minervu dělal skutečně starosti. Věděl, jak je uzavřená, a že neumí zpracovat všechny ty emoce, které se v ní odehrávají. Bál se, aby ji to nezlomilo. Odhodlával se, že ji zastaví a zkusí si s ní promluvit, když Minerva z ničeho nic narazila do Severuse, kterého si evidentně vůbec nevšimla.

„Och, Severusi, omlouvám se, já..." začala chvatně Minerva, když zaostřila zrak natolik, aby rozeznala, koho to málem srazila na zem.

„... nekoukala na cestu, protože mám bolavou duši," dokončil za ni Severus větu, aniž by bral ohled na to, že jeho suché konstatování muselo být kruté. Minervě stekla po tváři slza.

„Minervo, u Merlina, vzchopte se," pokračoval Severus nesmlouvavě. „Je to už druhý měsíc. Bolí to a bolet to bude, ale pokud si neplánujete vzít vlastní život, budete muset jít dál."

Minerva se rozplakala naplno a bez jediného slova okolo svého mladého kolegy prošla. Její racionální já vědělo, že má pravdu. Její emocionální já však zasáhlo, že nevolil jemnější slova. Ale dost možná právě tohle, a právě takhle, potřebovala slyšet.

„Severusi, byla taková, nestydím se říct, brutalita doopravdy nutná?" osopil se na něj Albus, který vyšel zpoza rohu.

„Potřebovala to slyšet," řekl Severus nesmlouvavě.

„A že se sám neřídíš vlastním učením?" vytkl nyní jeho jednání Albus Severusovi.

„Prosím?" zeptal se Severus s naprosto kamennou tváří.

„Ty jsi snad, chlapče, šel dál? Ani náhodou. Ty se ve svém utrpení a v bolesti přímo marinuješ," pokračoval Albus stejně tvrdě. „A nedívej se na mě tak, potřeboval jsi to slyšet. Dobrou noc," dodal a bez dalšího slova také mladého lektvaristu obešel.

Severus se chvíli díval do chodby, kterou odešli oba jeho kolegové. Několikrát se nadechl, aby položil otázku, ale nedokázal svá slova patřičně zformulovat. Měl dojem, že to udělal správně, když své starší kolegyni otevřel oči. Tak proč ho Brumbál právě sejmul jako malého kluka?