Albus si to štrádoval přes Prasinky s, mírně řečeno, smíšenými pocity. Měl namířeno do hospody U Prasečí hlavy. Přestože s bratrem neměli zcela idylický vztah a pořád mezi nimi zůstávala stará křivda a řada výčitek, byli rodina. A když mu Aberforth oznámil, že bude rád, když u něj v hospodě Albus oslaví své sté narozeniny, nemohl odmítnout. Zdálo se to jako krok správným směrem. Přesto byl cestou poněkud nesvůj, protože mu bylo jasné, že ta oslava bude všechno možné, jenom ne poklidná a důstojná.

„Á, tak tady je ten stoletej dědek!" zahalekal Aberforth na celý výčep, jakmile vzal Albus za kliku. „Už jsme se báli, že ses někde ztratil."

„Tahle parodie na barmana aby se hned neozvala!" vrátil mu Albus vřelé přivítání stejně žoviálním tónem. Poté se ale objali, jako kdyby se právě nepokusili navzájem se urazit. Minerva s Rolandou, které byly rovněž pozvané, nad tím pobaveně zakroutily hlavou. Alastor naproti tomu obrátil zdravé oko v sloup.

„Copak, nevěřil jsi, že dorazím?" ušklíbl se Albus.

„Však jsi mě už jako smrada učil, že ti nemám věřit," odpověděl Aberforth.

„Ale, no, tak Abe, přeci si teďkonc, na voslavě, nebude vyříkávat sto let starý spory," nadhodil Hagrid s nepatrnou výčitkou směrem k hostinskému.

„No, jasně, že ne," přikývl Aberforth. „Tohle totiž není žádnej spor, ale velice půvabná historka o tom, jak se u tohohle dědka poprvé projevily jeho pedagogické sklony."

„Nechceš..." začal Albus, který už zavětřil, kam bratr míří.

„To si piš, že chci," ujistil ho Aberforth. „Ale tak snad si na to sednem, ne?"

„Já bych se na to možná asi i napil," kapituloval Albus a usadil se.

„A co dort a dárky?" snažila se zachránit situaci Minerva.

„Až po té veselé příhodě," odpověděl Albus, kterému bylo jasné, že vyprávění se stejně nevyhnou, tak to chtěl mít za sebou hned, aby si tím později nekazil večer. Navíc Aberforth by stejně byl otravný jako arzen, dokud by ho to nenechali říct.

„No, to vám bylo tak. Jako kluci jsme v jednom kuse lezli po stromech a vůbec po všem, po čem se dalo. Kdyby se u nás neprojevila magie, měli jsme velkou šanci prosadit se jako opice..." začal Aberforth, Albus mu ale skočil do řeči.

„...u tebe se magie projevila, ale stejně sis vybral kariéru opice..."

„...a jednou, to mi bylo pět a tomuhle dobrákovi sedm," pokračoval mladší z bratrů, jako kdyby se nic nestalo, „jsem byl zrovna nahoře v našem domku na stromě, když mi Albus sebral žebřík. Začal jsem trojčit, ale Albus se pode mě postavil, rozpřáhl ruce a zakřičel: ,Skoč, Abe, já tě chytím!' No, tak jsem skočil, nebylo to ani 10 stop, ale ten grázl na poslední chvíli uhnul. Já si zlomil zápěstí a roztrhnul hubu. A víte, co mi ten dobrák řekl?"

„No, co?" nadhodil Alastor.

„Kiš, kiš?" navrhla Rolanda.

„Vedle, jak ta jedle?" ušklíbl se Hagrid.

„Jejda?" zkusil tipovat i Kratiknot.

„Nene, přátelé, řekl mi: ,Vidíš, Abe, ani vlastnímu bratrovi se dneska nedá věřit!' Pedagog jeden," dopověděl Aberforth. „A tohle si hraje na ředitele Bradavic, šéfuje to učitelům, léta to dokonce učilo..." dodal pak dramaticky.

„A tohle si nabilo tlamu už v pěti letech a stejně si to na mě doteď nezačalo dávat pozor," dodal v podobném duchu Albus, než Rolanda vytáhla hůlku, aby odtajnila připravenou výzdobu a nastartovala tak oslavu, kvůli které se tu původně sešli.