,, Andělíčku, můj strážníčku," šeptají rty malé dívenky. Bojí se, víc než kdy v životě. Ale nedá to najevo. Musí být statečná, tak jako všichni. Jako hrdinové v kryptě. Při vzpomínce na ně jí po tváři stekla slza. Ale ne. Dost, nesmíš plakat. Nesmíš se vzdát. Už jsi to jednou dokázala. Přišli vojáci. Křičí nějaké rozkazy, kterým dívka nerozumí. Všichni si stoupají ke zdi. Ruce za hlavu. 

,, Opatruj ji ve dne v noci od zlého i od nemoci. Andělíčku strážce můj, mou dušičku opatruj..."

Jindřiška Nováková už neví, že o ní zítra budou psát v novinách, v onom dlouhém seznamu jmen, která navždy zmizela v Mauthausenu.