Chybíš mi, mami. Už jsou to roky, ale pořád mi chybíš. Neustále na tebe myslím. Často jen tak sedím na podlaze svého pokoje a vzpomínám. Jak jsi se smála. Co jsi vařila. Kolik jsi toho uměla nakreslit. Chtěla bych se vrátit v čase. Znovu prožít všechno to krásné. Ale nejde to. Musím jít dál, tak jak říká táta. 

A jsem zase tady. Sedím na studené podlaze. V rukou držím tvoji fotografii a přemýšlím. Proč jsi tenkrát odjela. Všichni ti říkali, že je to nebezpečné. Ale ty jsi i přesto jela... 

,, Kde to sakra...?" Rozhlédla jsem se okolo. Kanceláře. Všude byli lidé pracující s počítači. Náhle mi to došlo. Počítače byly šest let staré, ten model už se dávno nevyrábí. A mezi lidmi se objevila moje maminka. Prošla dopředu, všechny papíry, co nesla hodila na stůl. ,, Tady to máte."

Muž, nejspíš její šéf se na ni podíval. ,, To nemyslíte vážně. Takhle to pokračovat nemůže. Musíte si vybrat. Buď pojedete na tu služebku, nebo vás okamžitě vyrazím."

,,Ale prosím vás, " zakoktala. ,, Já... Nemůžu. Totiž..." 

Šéf významně pozvedl obočí. ,, Nemůžete?" 

Matka zbledla. ,, Asi můžu. Ano, pojedu tam."

Byla jsem zděšená. Jak jí tohle mohl udělat? Chtěla jsem mu jednu vrazit. Ani si neuvědomil, co právě způsobil. 

Najednou jsem zpátky. Tady, ve svém pokoji. A vím všechno. Ještě pořád se klepu. Nic z toho už se nedá zachránit. Je to pryč. Šéf, matka, kanceláře, padající letadlo, všechno. Slyším tátu, jak mě volá na večeři. Ale nezvednu se. Nezvládnu to. Umím už jen vzpomínat.