„Musíme vymyslet, jak to uděláme, abychom neohluchli," křivě se usmál Náměsíčník a podepřel si dlaní bradu, jak usilovně přemýšlel nad způsobem, kterým by spolehlivě mohli vyčistit závěs, jímž byl překryt obraz Walburgy Blackové.

„Proč prostě nemůže zůstat zaprášenej? Nevypadá to, že by matince prach vadil," nesouhlasně pohodil Sirius hlavou.

„Zlato, vždyť se na něj podívej. Je za ty roky už tak zašlý, že mu ani kouzla nepomůžou. Potřebuje zkrátka pořádně vyprat," povzdechl si vlkodlak.

„Tak ho ukliď, až nebudu doma. Já to nemíním poslouchat," pochodoval Tichošlápek rázně po místnosti a Remus jej přitom rozladěně sledoval.

„Myslíš si, že se těším, až budu poslouchat její peprné výrazy na mou osobu?" hodil po svém příteli výmluvným pohledem. „Ale udělat se to musí."

Zvěromág zlostně zavrčel. „Proč na ni vlastně ještě nikdo neseslal kouzlo trvalého přilnutí jako na ten její obraz? Třeba by jí to slepilo hubu a byl by klid."

„Nemyslím, že by to šlo," uchechtl se jeho společník. „Ale nápad je to dobrý."

Sirius si odfrkl. „Dobrý... tohle je výborný nápad, Reme! Jen má jednu vadu," přiznal nelibě a zkroušeně si povzdechl.

„Jakou?" povytáhl Náměsíčník svá obočí.

Jeho přítel se ušklíbl a s poraženeckým mlasknutím se sesunul na židli. „Je nefunkční."