„Netvař se jako kakabus, zlato, vždyť je roztomilé, podívej," široce se usmál Remus a zvedl bílé koťátko ve svých rukách o něco výše. To svýma velkýma modrýma očima vyplašeně koukalo po místnosti a o to více na mračícího se Siriuse.

„Až ti udělá loužičku na koberec, už roztomilý nebude," chytře se Tichošlápek ušklíbl a založil si ruce na prsou. „Tváří se nevinně, ale je Dracovo."

„Děláš, jako by to něco znamenalo," přivinul si vlkodlak kotě blíže ke své hrudi a něžně se na něj usmál, jako by se tím kotěti omlouval za partnerův přístup.

„No a ne snad? Bude z něj romazlenej aristokratickej ďáblík, uvidíš. Jen co se rozkouká."

Remus však jeho řeči ignoroval a celý naměkko začal kotě hladit po hebké srsti.

„Proč tohle neděláš mně, když se přeměním? Vždyť už nemám ani blechy," našpulil zvěromág dotčeně rty, zatímco svého přítele nelibě pozoroval.

„Protože ono na rozdíl od tebe neskáče po domě jako postřelenej zajíc a neshazuje tu ocasem všechny vázy," varovně přivřel vlkodlak oči, než si povzdechl: „Vážně závidíš kotěti? S tebou zase dělám jiné věci. Hlavně když jsi člověk."

„Jaké?" povytáhl druhý kouzelník obočí.

„Zajímavé," ušklíbl se Remus samolibě.

„A můžeš mi připomenout kdy?"

„V posteli. Převážně."