„Remusi?" ozval se po chvíli ticha zvěromág, když svýma ušima zaznamenal znepokojivý zvuk, kvůli kterému nemohl usnout.

„Hm? Co se děje?" zamumlal napůl spící vlkodlak stočený na posteli vedle svého přítele.

„Slyšíš to?" otevřel Sirius oči a i navzdory tmě se snažil zahlédnout narušitele jejich klidu.

Odpovědí mu byl tichý povzdech a následný výdech, s nímž se druhý muž zavrtěl. „Co?"

„To bzučení," podrážděně zavrčel Tichošlápek.

„Nejspíš je to komár, zlato. Měli jsme přece otevřené okno, než jsme šli spát."

Remusův přítel se však nesouhlasně ušklíbl. „Je zabezpečené kouzlem, aby se sem komáři nedostali."

„Tak moucha, možná?" odvětil Náměsíčník nezáživně. Jediné, co jej právě zajímalo, byl spánek.

„Ta bzučí jinak," namítl potetovaný muž. Díky své zvěromágské podobě o nich věděl svoje. „Co když je to včela, Remusi?"

„Kde by se tu vzala?" zívl si jeho společník.

„Třeba přišla opylovat tu tvoji orchidej."

Vlkodlak se tiše zasmál. „Myslíš tu, kterou jsi mi minulý týden utopil a já ji musel vyhodit?"

Sirius nakrčil nos. „To není pravda! Zalil jsem ji přesně tak, jak jsi chtěl."

„Uhnily jí kořínky, zlato. Přelil jsi ji."

„To není pravda! A vůbec – nehádej se! Chci spát," zamručel frustrovaně Tichošlápek a dotčeně se od Remuse přetočil. „Dobrou noc."