„Už to zase přichází... Ještě dva dny, Siriusi," zamumlal Náměsíčník, zatímco zkroušeně postával v ložnici před zrcadlem. Jeho strhaná tvář se v bledých odstínech odrážela ve skle nasvícená měsíčním svitem, pronikajícím do místnosti zpola zataženým oknem.

Tichošlápek, který před chvílí vkročil do místnosti oblečený jen v měkkém, tmavě šedém županu, díky jeho slovům spustil svou ruku z kliky. Se smutným pousmáním plným lítosti se rozešel za svým milovaným.

„Víš, že tam budu s tebou. Neopustím tě. Nikdy," přislíbil mu hlasem plným odhodlání a zezadu mu položil dlaně na obě paže. Svou tvář bokem přitiskl do měkkých hnědých vlasů, do nichž vzápětí vlípl láskyplnou pusu. „Dohlédnu na tebe."

„Už nepotřebuju hlídat jako na škole. Beru lektvary, nemusíš se chodit dívat na to, jak se ti přítel mění v bestii," hlesl Remus a sklopil zrak, aby se nedíval na Siriusův odraz v zrcadle.

„Dělám to rád, lásko," namítl Tichošlápek polohlasně a natočil si jej čelem k sobě, aby mu mohl ukazováčkem zdvihnout bradu. „Miluju tě," pronesl poté oddaně s hlubokým pohledem do hnědých očí.

Odpovědí mu bylo tiché špitnutí plné obav: „I když jsem vlkodlak?"

„I když jsi vlkodlak..." jemně se usmál Sirius, než s pohlazením Remusovy tváře spojil jejich rty dohromady.