„Siriusi! U Merlina! Mohl bys mi říct, co to sakra je?!" zahartusil Náměsíčník, když zpod postele vytáhl tmavý kus látky, který jej tam zaujal. Štítivě jej držel sevřený mezi nehtem palce a ukazováčku a s nakrčeným nosem se obrátil na svého partnera.

„Řekl bych, že ponožka, lásko. Černá, podle puchu – uh, fuj – pár dní stará, pravděpodobně tvoje nebo moje, protože nikdo jiný k nám do ložnice neleze. Natož potom do postele či dokonce pod ni, že?" sladce se usmál druhý kouzelník a ponožku si od svého přítele převzal, aby ji mohl co nejrychleji dopravit do koše na prádlo nacházejícího se v přilehlé místnosti.

Remus si založil ruce na prsou, zatímco sledoval jeho vzdalující se záda. „Moc dobře víš, čí je. Každej máme jiný. A tahle mi vážně nepatří," utrousil a ruce zase spustil, když na něj z koupelny vykoukla hlava s vlnitými vlasy.

„No tak byla asi moje. Ale znám jen jediný způsob, jak se mohla dostat pod postel na tvé straně a v takovém případě na tom máš svůj podíl viny."

Vlkodlak přimhouřil oči. „Copak ty si pak nevšimneš, že ti jedna chybí?"

„Ani ne. A když, tak vím, že mi ji najdeš, lásko."

„Ale já nejsem tvůj sluha!"