Hlasité třísknutí otřáslo celým domem, když Tichošlápek vystoupil z krbu a nakopl stůl stojící opodál. Vzteky zavrčel a ani se neobtěžoval setřepat si z pláště popel usazený na ramenech. Do pěti vteřin v krbu znovu zaplály zelené plameny a vyklopýtal z něj i Remus. Ani jej žádné saze nezajímaly. Hlavní byl Sirius.

„Zlato, prosím tebe! Neblázni!" spustil vlkodlak, sotva se před ním znovu objevila postava jeho přítele. Ten vzteky cenil zuby, z očí mu šlehaly blesky a pěsti měl zaťaté. „Žárlíš úplně zbytečně!"

„Zbytečně?! Tomuhle ty říkáš zbytečně?! Kdybych věděl dřív, jak se kolem tebe bude motat, nikdy bych tě k Tonksovým nebral!" pěnil zvěromág.

„Snažila se být jenom milá," namítl Remus a zoufale rozhodil rukama.

Druhý kouzelník jen nerudně zavrčel. „Tomuhle ty říkáš milá? Pořád na tebe chytala a předváděla ty svý metamorfomágský kousky!" soptil Sirius. „Snažila se tě zaujmout!"

„I kdyby, zlato, nezajímá mě to. Nehodlám tě za nikoho vyměnit, natož potom za ženu," hodil po něm Náměsíčník výmluvným pohledem a popošel blíže. „Jsi muž mých snů, copak to nevíš? Žádná Tonksová se ti nevyrovná."

„Nymfadora," zahučel Tichošlápek a nechal svého přítele, ať jej vezme za ruce a vtiskne mu polibek na usmířenou. „Ode dneška ji nemám rád."