„Tady jsi," vydechl úlevně Remus, když se zjevil ve dveřích téměř nepoužívané místnosti. Mimo gobelínu táhnoucího se přes všechny stěny a nesoucího na sobě jako vzor rodokmen Blacků, se zde nic nenacházelo.

Co si pamatoval, sám sem pořádně nevkročil od doby, co se k Siriusovi nastěhoval. Ani jeho přítel sem příliš nechodil – nanejvýš tak jednou za čas, když jej donutil pomoct při úklidu, ale takové návštěvy byly doprovázeny Tichošlápkovými rýpavými řečmi. Bylo těžké mu vysvětlovat, že kdyby si nechali aspoň Kráturu, hned by se jim dům uklízel lépe, ale zvěromág měl svou hlavu a nechtěl ani slyšet, že by Remus vzal skřítka z Bradavic zpět na Grimmauldovo náměstí.

„Hledal jsem tě," lehce vydechl Náměsíčník a přešel za svým přítelem. Ten se jen zlehka pousmál a jeho oči se upřely zpět na vypálené místo na koberci, kde ještě před chvílí spočívaly. „Promiň, měl jsem... nostalgickou chvíli."

„Připomínáš si jména svých předků?" zvedl se vlkodlakovi jeden koutek.

„Spíš jejich tváře," uchechtl se Sirius a prstem ukázal na jednoho z mužů. „Třeba tenhle vypadal jako kapr. Nebo má milovaná matka... tváří se tu jako ropucha."

Remus se tiše zasmál a zezadu jej objal. „Škoda činu tvé matky. Hned bys všechny zastínil svou krásou."