„Lásko..." Siriusův zlehka pokrčený ukazováček hladil po tváři spícího muže a zkušeně se přitom vyhýbal místům přelepeným náplastmi skrývajícími nové ranky od přeměny, aby mu nezpůsobil žádnou bolest. „Vstávej, udělal jsem ti svačinu," jemně se Tichošlápek usmíval a o to víc, když se víčka na vysílené tváři zlehka zatřepetala a pomalu odhalila hnědé oči.

„Siri, kolik – kolik je hodin?" zmateně Remus zaletěl pohledem k oknu, kde na něj však čekaly jen zatažené závěsy. Muselo už být velmi pozdě...

„Neboj, teprve čtyři," začal jej chlácholit Tichošlápek, když spatřil, kam míří jeho pohled. „Jen jsem zatáhl, aby se ti lépe spalo," dodal na vysvětlenou a záhy rychlým pohybem své hůlky nechal závěsy odtáhnout, aby do místnosti dopadalo denní světlo.

Vlkodlak chápavě přikývl a povysunul se pod peřinou více do sedu, přičemž si poupravil polštář tak, aby mu podepíral záda. „Tak to je čas na další uzdravující lektvar, že?" pousmál se a tónem svého hlasu dával najevo svou smířenost s osudem.

Jeho přítel mu podal potřebnou lahvičku a počkal, dokud ji Remus nevypije do dna. „A nejen na něj. Připravil jsem ti i něco k jídlu. Bagetu. Tvoji oblíbenou," povzbudivě se Sirius usmál a namísto flakónku vtiskl do Náměsíčníkových rukou talíř. „Se slaninou."