Návrat ztracené lásky.

"Mám. Přísahám Libby, že jsem na ně nezapomněla," snažila se mladá žena přesvědčit svou starší sestru, že není tak neschopná, jak si o ní už dlouhá léta jistě myslela. "Co vůbec Ariana? Zase se někde toulá s Leem?" zajímala se o svou neteř, jež byla jen o tři roky mladší, než její nejmladší sestra. Kdyby někdy tvrdila, že její rodina je naprosto normální a vůbec ne složitá, sama by zavolala do psychiatrické léčebny, aby jí rezervovali jedno volné místo. Bezpochyby by jej totiž potřebovala. "Takže jim to klape. To je dobře," usmála se spokojeně, když jí Libby informovala o tom, že je u nich Leo ještě častěji než dříve, a že Ariana září jako sluníčko. Alespoň tedy, když je jí onen mladík nablízku. Katie nebyla hloupá. Okamžitě pochopila, že něco není v pořádku. Nehodlala to však ze své starší sestry páčit. Kdyby Libby chtěla, mohla se jí kdykoli svěřit a bylo více než pravděpodobné, že k tomu brzy dojde. Katie dlouhá léta byla nejmladším potomkem svých rodičů. Když se však narodila Millie a tři roky po ní ještě Stela, stala se Katie třetí nejstarší a nejmladší zároveň. Byla přesně uprostřed. Vždy stála ve středu. Ať už se jednalo o hádku, složité rozhodnutí, závažný spor, plánování společné večeře... Přestože nebyla nejstarší, byla to obvykle ona, kdo měl poslední slovo. To na ní se její sestry obracely, měly-li nějaké potíže. Katie tu vždy byla pro ně. Kdykoli ochotna je vyslechnout, obejmout, připravena je utěšit, rozesmát nebo jen tak ležet vedle nich v posteli a užívat si přítomnosti té druhé. Její sestry se všechny za celá ta léta shodly na jedné jediné věci. A to na tom, že nebýt jí, nikdy by nedokázali jedna s druhou vydržet. Potřebovaly. Stejně, jako ona potřebovala je.

Její život nebyl procházka růžovým sadem. Na rozdíl od Libby, Georgie a Millie, si Katie svou první lásku nevzala. Nevydržela to. Jejich vztah se rozpadl těsně před koncem střední školy. Krátce na to Katie poznala muže, jemuž později porodila syna. Jakson byl její vše. Onen pocit se ještě více zmocnil ve chvíli, kdy ji její přítel opustil a zanechal s dítětem samotnou bez jediného zaváhání či ohlédnutí. Katie sice na malého Jaksona nezůstala sama, ale ani tak to nebylo snadné. Stále tak nějak doufala, že se její ztracená láska vrátí. Její srdce bylo dost velké pro odpuštění ohavnosti, na níž by leckterý člověk nedokázal zapomenout ani za padesát let. Katie však nelpěla na minulosti. Žila přítomností a užívala si každý možný okamžik. I díky tomu se dokázala vyrovnat s následky nehody, jíž byla před třemi lety součástí.

S telefonem u ucha procházela přeplněnou ulicí, nevnímajíc nikoho z kolemjdoucích až do chvíle, kdy se s jedním z nich srazila tak silně, až jí telefon vyklouzl z ruky. S tichými nadávkami, které unikaly z jejich úst, se pro ono elektronické zařízení sehnula, načež se prudce narovnala a naštvaně vzhlédla k osobě, jež mohla za to, že byl hovor s její sestrou přerušen dříve, než jej stačila pořádně ukončit. Při dopadu telefonu na zem se spojení bohužel přerušilo a Katie bylo jasné, že jí za to dá Libby za uši. "Já se strašně omlo... Katie?" Výraz mladé ženy při rozpoznání onoho hlasu zjihl. "Deane?" oslovila muže nevěřícně, očima těkajíc po jeho tváři. Změnil se. Za ty léta, co se neviděli, zmužněl. Už nebyl téměř nezdravě hubený. Sice měl ostřejší rysy ve tváři, ale zmohutněla mu ramena, hruď a nepochybně ještě o pár centimetrů povyrostl. Za to Katie zůstala stejná. Stále byla drobné postavy, ve tváři byla jemná, její úsměv se také nezměnil. Pokud něco přeci jen bylo jiné, tak to byly vlasy, jež si nechala nárůst do půlky zad. Možná právě to, že byla na pohled téměř stejná, nedovolovalo stejně starému muži z ní ani na vteřinu spustit zrak.

Od chvíle, co se viděli naposledy, se mnoho věcí změnilo. Oba to věděli. Sami na sobě cítili, že jsou nyní jinde, než byli na střední škole. Jejich priority, životní cíle a touhy byly jiné. Každý měl za sebou mnoho útrap, o nichž ten druhý neměl ani to nejmenší tušení. Oba si zkusili své. Vedli odlišné životy na odlišných místech s odlišnými lidmi. A přesto, když nyní stáli jeden druhému tváří v tvář, měli dojem, že to není jen tak. Že tohle setkání musí mít nějaký důvod. Ani jeden z nich si netroufal pohnout se, ačkoli do nich každou chvíli někdo vrazil. Báli se, že by kouzlo okamžiku mohlo beze stopy zmizet a oni by se otočili jeden k druhému zády a zase si šli po svém. Ticho, jež mezi nimi vládlo, přerušil až Dean. "Smím tě pozvat na kávu? Oříškové latte? Jako za starých dobrých časů," navrhl doufajíc, že Katie neodmítne. Tmavovlasá žena neváhala. Předložil jí totiž nabídku, jež se neodmítá.

"Takže máš jednoho syna, ale zadaná nejsi?" shrnul poslední minuty jejich rozhovoru Dean, když dopil svou kávu. Katie přitakala. "Musí být náročné být sama na dítě." "To nepopírám. Ale nelituju toho. Jackson je to nejlepší, co mě za celý můj život potkalo," přinesla se vší vážností. "O tom nepochybuji. Děti jsou radost. Jendou z mála věcí, kterých lituji je to, že žádné nemám." "Žádná rodina?" podivila se dívka slovům muže, o němž věděla, že už v osmnácti toužil po dětech, jež by nepochybně z celého srdce miloval. "Žádná," potvrdil Dean. "Netvrdím, že jsem za celé ty roky neměl nějakou známost, ale žádná nebyla jako ty." Jeho slova ji zaskočila. Vždy byl upřímný a přímočarý. Ona na to však už nebyla u mužů zvyklá. Byla to však příjemná upomínka toho, že ne každý něco tají a nechává si důležité myšlenky a pocity pro sebe. "Časem jsem to s láskou vzdal a zaměřil se na kariéru. Když jsem se dva roky zpátky probral, bylo mi třicet pět. Jistě, pořád ještě bych čas měl, ale nechtěl jsem začínat od znovu." Tomu Katie rozuměla. Sama po odchodu Jaksonova otce na nové známosti zanevřela.

"Katie?" ozval se tmavovlásčin společník po chvíli ticha, jež oba využili k pokusu o utřídění myšlenek, jež se jim honily hlavou. "Proč jsme se tehdy rozešli?" zeptal se nejistě. "Nepamatuji si žádnou hádku ani nějaký důvod," přiznal. Katie hodnou chvíli mlčela, než rozvážně zavrtěla hlavou. "Netuším," odpověděla otevřeně. Nepamatovala si, jak přesně se to stalo. Předcházely tomu však hádky, které byly naprosto bezpředmětné. Netušili, o čem skutečný vztah je. Nechávali vyhrát ego, aniž by si uvědomili, že to nestojí za to, aby ztratili lásku. "Možná jsme jen potřebovali zkusit něco jinýho. Byli jsme spolu skoro čtyři roky a bylo nám teprve devatenáct." povzdychla si. Jejich cesty se rozdělily. Každý z nich si šel tou vlastní, protože v onu dobu ta společná byla jedem pro ně oba. "Tys věděl, co od života chceš, já vím. Ale já ne," rozhodila rukama. "A teď už to víš?" Možná. Přišla by si jako blázen, kdyby odpověděla to první, co jí přišlo na mysl. Zdálo se příliš brzy přemýšlet o tom, zda by nemohli navázat tam, kde skončili. Možná by to šlo snadněji, kdyby Katie držela ve svých rukách jen svůj život. Jenže tak to nebylo. Kat nerozhodovala jen sama za sebe. Stále tu byl Jakson. Její milovaný syn, o jehož dobro jí šlo především.

Po odchodu s malé, útulné kavárny, když přišel čas se rozloučit, neměl ani jeden z dvojice tušení, co by mělo přijít nyní. Loučení? A na jak dlouho? Na měsíc? Na rok? Nebo snad navždy? To si nepřál ani jeden z nich. A tak, i přestože se to jí samotné zdálo naprosto šílené, natáhla se na špičky a věnovala Deanovi políbení na tvář. Věděla, že by později litovala, kdyby odešla, aniž by to udělala. A on by zase litoval, kdyby ji poté, co se k němu otočila zády, připravená k odchodu, nechytil její ruku do své a neotočil ji zpět čelem k sobě se slovy, že by byl potěšen, kdyby s ním na na večeři. Jeho srdce poskočilo stejně jako to Katieino v momentě, kdy souhlasila.

I přes všechny ty roky, přes všechna trápení, křivdy a zlé vzpomínky, jež pomalu začínaly blednout, mezi nimi znovu vzplál ten plamen, jež tam dříve býval a o němž si Katie myslela, že už dávno byl pryč. A možná, že ano. Možná, že znovu vzplanul ve chvíli, kdy vzhlédla od země na ulici a poprvé po všech těch letech pohlédla do jeho něžných, vřelých, hnědých očí. Možná, že právě tehdy tomu znovu propadli. A možná, že tentokrát už to mělo vydržet až do konce jejich životů. Možná, že přesto všechno si nakonec přeci jen byli souzeni. Jak se totiž říká, stará láska nerezaví.

_______________________________________

Jsme uprostřed týdne, a Vánoce tu budou ani ne za týden! Těšíte se? 🎄

6️⃣

💋🤗💖