Střechy pokryté bílým popraškem dováděli lidi k mírnému šílenství. Soudný den jejich rozhodnutí se blížil až příliš rychle. Nešlo to nijak zpomalit, natož zcela zastavit. Jediní, kteří z toho měly radost, byly ratolesti. Jejich úsměvy však při pohledu na dospělého jedince ztuhly.

Po setmění se rozzářilo městské osvětlení a ozářilo zbytky poprašku do tmavě modré. Děti sedící za okny si přály jediné. Probudit se krásného bílého dne plného sněhu.

Někteří lidé je chápali. Pamatovali si totiž, že jejich touhy byly stejné. Čím více sněhu bylo, tím více času na přípravu rodiče měli. Avšak jako kdyby tomu někdo nepřál. Svět zelenal.