Stopy ve sněhu naznačovali směr jeho kroků. Chlapec zabalen do dek spal. Pod očima měl viditelné fialové kruhy a oči pevně stažené bolestí. Najednou však zastavil před těžkými dveřmi.

Několikrát zabouchal a přál si vyslyšení. Nikdy dovnitř dobrovolně nevkročil, avšak poslouchal své srdce. Kolem znělo hučení moře, které jeho uším znělo jako rajská hudba.

Ve dveřím se objevila sestra v černobílém hávu a pozvala dovnitř. Nesundaval si kapuci z hlavy, i když by měl, avšak bál se, co na jeho jizvy řeknou obyvatelky fary. Převzali od něj chlapce a poslali ho domů. 

Nezbývalo nic než čekat a nechat ho bojovat.