Měl chuť si hrát. Zkusit, jak daleko může se svými přáními zajít. Jak moc může pokřivit realitu, kolik nemožného lze s klíči v dlaních učinit možným. Mohl přivolat draka, vesmírnou loď... nebo sám odcestovat na měsíc? Jak moc reálný by byl výhled na Zemi? Nebo by si mohl přikouzlit pár teplých ponožek. Jen tak, protože mohl. Protože držel v rukou klíč ke všem možnostem světa.

„Záříš," promluvil na něj – Hoseok se musel otočit za hlasem, jak mysl nedokázala rozeznat jeho barvu, příliš zaměstnaná představami – Seokjin.

Bylo teprve pozdní odpoledne, ale slunce už dávno zalézalo za obzor a měnilo oblohu do magických odstínů růžové a fialové. Mířili domů. Pro dnešek jejich aktivity skončily. Vstávali brzy. Čekala je cesta do Busanu, kde měli vystupovat na střední škole a podpořit tak mladé lidi v tom, aby se jednou také přidali do jejich řad. Aby okouzlovali fanoušky svým talentem, aby zazářili jako hvězdy.

„Stalo se něco zajímavého?" zeptal se starší kluk nenuceně, v očích mu však plála zvědavost – dlouho neviděl Hoseoka takto nadšeného.

„Kdyby sis mohl přát všechno na světě, co by sis přál?" zeptal se místo odpovědi Hoseok.

„Hm," zamyslel se Seokjin. „Kdybych si mohl přát všechno na světě, přál bych si samozřejmě všechno."

Hoseok mrkl. A rozesmál se.

„A kdybys měl odpovědět vážně?" promluvil o několik křižovatek později.

Seokjin zvážněl. Naklonil se k Hoseokovi, zadíval se mu upřeně do očí: „Tajemství."

„Yah!" okřikl ho mladší.

„Já bych si přál trenky s Pikaču," vložil se do rozhovoru Jimin.

„Proč. Proč trenky s Pikaču," otázal se Jungkook okamžitě.

„Taky nechápu," přidal se Seokjin. „Raiču je víc sexy."

„Já bych si přál být šutr, abych vás nemusel poslouchat..." řekl Yoongi prostě.

„Já krabí farmu," zašklebil se Namjoon.

Hoseok se smál. Všichni se smáli. Sledoval je a cítil se šťastný, přestože nikdo z nich nemluvil vážně. Až později večer, když Hoseokovi dělala společnost jen tma vlastního pokoje, se zamyslel nad událostmi v autě. A napadlo ho přání. S nadšením vylovil klíče z nočního stolku, sevřel je v obou dlaních jako při modlitbě a... nadšení opadlo.

Tohle nemohl. Mohl? Chtěl? Ne, nechtěl. Nebylo to správné. Nemohl využít přání proti klukům. Nepříjemný pocit v hrudi zabolel a Hoseok se zastyděl. Co to provádím?, okřikl sám sebe. Jak ho mohlo něco takového napadnout?

Ale... uškodila by trocha upřímnosti, pakliže by ji nevyužil proti klukům? Někdy měl pocit... někdy měl pocit, že si říkají méně, než by měli. Že se svěřují méně než před lety. Jako by jim sláva vzala kousek sebe sama. Jako by jim přikovala na tváře masky tak silně, že je nedokázali sundat ani ve chvíli, kdy čočky kamer osleply. Kdy zůstali sami, schovaní před světem. Jako by...

Nic nebylo jako předtím. Oni nebyli jako předtím. Hoseok zatoužil po špetce upřímnosti. Po rozhovorech, které kdysi vedli. Po komunikaci. Po... po všem, co bylo a co už není. Tolikrát se chtěl zeptat... chtěl znát názor ostatních. Na sebe. Proč byl tím vyvrhelem, pro kterého fanoušci neměli místo? Viděli ho kluci stejně? Samozřejmě, že neviděli, určitě ne. Ale co když?

Mohl... si tohle přát? Vzpomněl si na slova černého kocoura.

Až nadejde nový den... inu. Můžeš se zeptat znovu. A znovu si přát. Nebo můžeš zapomenout, nezeptat se a neriskovat odpovědi.

Chtěl riskovat, že dostane odpověď, která se mu nebude líbit? Mohl... to udělat? Kluci si to stejně nebudou ráno pamatovat. Nebo budou? Jungkook s Taehyungem si nepamatovali na jejich společné natáčení vlive. Nebylo přeci opravdové.

Tak jak mohl vědět, že odpovědi, které by od kluků dostal, opravdové budou? Zhluboka se nadechl. Pravda, jakkoli děsivá, jakkoli strašná... pravda je dobrá. Vždy je lepší vědět. Zavřel oči, dlouze vydechl. Přeji si upřímnost.

Otevřel oči, doprovodil zlatavý prach do zapomnění. Počet klíčů se opět zmenšil. Hoseok zkontroloval čas. Bylo ještě poměrně brzy. Dobrá. Další hluboký nádech. Jde se na to. Vstal, trochu váhavě přešel ke dveřím, stejně tak uchopil jejich kliku.

Nebuď zbabělec, pokáral sám sebe, než konečně dveře otevřel a vydal se do jediné osvětlené místnosti. Kuchyň byla téměř prázdná. Seděl v ní pouze Yoongi – na stole hrnek, nejspíš s čajem – s bradou podepřenou líně prstem posouval stránky na mobilu. Když zaznamenal přítomnost další osoby, s nepříliš velkým zájmem vzhlédl, aby zjistil, kdo jej vyrušuje.

„Co si o mně myslíš?" vyhrkl ze sebe Hoseok bez okolků.

Kdyby to v sobě dusil ještě chvíli, opustila by ho odvaha.

Starší muž ho několik vteřin mlčky pozoroval, načež pronesl líné: „Že jsi idiot."

Hoseokova aura povadla. Tohle nebylo zrovna něco, co by... očekával. Vlastně to znělo úplně jako Yoongi. A jako něco, co by mu odpověděl, kdyby se ho zeptal i před přáním. Takže... buď přání nefungovalo. Nebo si o něm Yoongi opravdu myslí, že –

„A taky jsi příšerně nedoceněný. Společností, fanoušky... nejspíš i námi. Máš na mnohem víc, než kolik ti dovolují. Mohl bys to dotáhnout, kam nikdo z nás, kdyby ti dali šanci. Sere mě to. A sere mě, že s tím nikdo z nás nic nedělá."

Yoongi zmlkl. Vstal. A bez dalších slov obešel Hoseoka, zmizel za dveřmi své ložnice. Hoseok se nehnul z místa několik dalších vteřin, možná dokonce minut. Srdce bušilo do hrudi jako splašené. V uších hučelo.

Když se druhý den ráno vzbudil, neměl odvahu se Yoongimu podívat do očí. Přestože starší kluk nemohl tušit důvod, vzpomínky smazané s prvním úderem odbíjejícím půlnoc. Nemohl se mu však vyhýbat navěky, a to poznal dříve, než opustili dům a nasedli do dodávky. Právě se obouval, když se po jeho boku objevil Yoongi. Hoseok ho poznal podle vůně, a tak zarytě hleděl na tkaničku své boty.

„Nevím, proč jsem to řekl," promluvil najednou Yoongi.

Hoseok vytřeštil oči, prudce k němu zvedl hlavu. To už ale Yoongi mizel za vstupními dveřmi. Sakra! Sakrasakrasakra. On si to pamatoval?!

Každé přání má svou cenu.

🗝️🗝️🗝️

Přeji krásný den, drazí čtenáři!

Přání pro dnešní kapitolu navrhla svým způsobem moonchild129, takže jí tímto velmi děkuji. Doufám, že se vám kapitola líbila a těším se na vás u té následující.  

A co vy, ceníte si upřímnosti?