„Škoda, že jsi tam včera nebyl," posteskl si Jungkook, když si dali krátkou pauzu.

Zborcený potem zhluboka dýchal, v ruce láhev se studenou vodou. Čekal, než se jeho dech uklidní, teprve poté měl v plánu se pořádně napít. Hoseok seděl vedle něj, opíral se o zeď a se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima vypadal, že Jungkookovu poznámku přeslechl. Srdce mu tlouklo jako o závod. Tančili již několik hodin a všechny svaly v těle bolely vyčerpáním. Bylo mu dobře.

„Nechtěly by mě tam," řekl nakonec.

„Já tě tam chtěl," odpověděl dotčeně Jungkook.

Hoseok otevřel oči, pootočil hlavu a věnoval mladšímu chlapci něžný úsměv. Nebylo třeba nic říkat, když vděčnost protkávala zvednuté koutky rtů, dosahovala k očím, vnesla do nich přívětivý třpyt.

„Příště," slíbil opět.

Jungkook se na něj díval, trochu zaraženě. Něco bylo jinak. Něco v Hoseokově příslibu postrádalo obvyklou hořkou pachuť lži. Chlapec zaváhal, na jazyku pálila otázka. Vnímal, že se něco změnilo. Na Hoseokovi. Na jeho úsměvu. Na jeho slibu.

„Příště," zopakoval po něm, hlas prosycený údivem.

🗝️🗝️🗝️

Hoseok měl neobvykle dobrou náladu. A jako jediný znal její příčinu. Kluci se na něj dívali nejistě. Nedivil se jim. Nebyli zvyklí na to, aby z Hoseoka sršela upřímně dobrá nálada a aby jen tak rozdával úsměvy, které si vždy šetřil jen pro kamery.

Byl šťastný. Aspoň jeden den si hodlal užít, jako by byla předešlá noc realitou. Rozhodl se vidět se očima fanoušků z jeho přání. Věděl, že to není správné, že ho tvrdá realita srazí na kolena, jakmile jí bude čelit. Ale teď... teď pořád dozníval ten pocit, ten nádherný pocit, že ho chtěly. Protože ony ho v noci chtěly – jeho, ne jeho hudbu, ne jeho talent. Jeho samotného. A to bylo... to bylo tak dobré.

„Je ti dobře?" zeptal se Yoongi, čím chlapce vytrhl z jeho světa.

„Co – jo, jasně, je mi fajn," usmál se.

Yoongi na něm spočinul pohledem o něco déle, než míval ve zvyku. Zdálo se, že se zeptá. Že něco řekne. Ale Yoongi se jen mlčky otočil na patě a odešel do svého pokoje. Některým démonům musí člověk čelit sám, pomyslel si raper, než za sebou tiše zaklapl dveře. Hoseoka měl však v mysli po zbytek dne, v nitru semínko pochyb. Příliš dobrá nálada u někoho, kdo trpí depresemi, ho zneklidňovala.

🗝️🗝️🗝️

Hoseok si pečlivě prohlížel svazek klíčů a přemýšlel. Stařena se zjevila odnikud, dala mu dárek, o němž ani nevěděl, zda si ho vůbec zasloužil. A proč? A byl to vůbec dar? Nebo to bylo spíše prokletí? Skvělý pocit z prožitého dne v mlze vzpomínek začínal opadávat a Hoseok začal vnímat skutečnost, na kterou si dovolil pro jednou zapomenout.

Mohl to zažít opět. Stačilo to přání vyslovit, dokonce si ho jen pomyslet. Ale chtěl ho vyčerpat? Měl by? Dvacet čtyři klíčů, které příhodně dostal prvního prosince. Mělo to speciální význam? Měl tato přání vyčerpat do Vánoc? Měl si přát každý den jednou nebo mohl využít více přání? Co se stane s klíči, pokud jejich moc nevyužije? Zůstanou mu? Zmizí? Čím déle je měl, tím více otázek se mu honilo hlavou. Napadlo ho, že by se šel podívat tam, kde stařenu poprvé potkal, ale byl si jistý, že by ji tam nenašel.

Nevěděl, co si přát. Mohl si přát cokoliv a pravděpodobně bez následků. Tedy – bez následků na jeho okolí. Přání jistě měla svou cenu. To včerejší bylo nezpochybnitelným důkazem. Protože Hoseok dostal, po čem jeho srdce toužilo, a přesto to neměl. A slib, který Jungkookovi ráno, pořád okouzlený vysněnou realitou, dal, ho nyní tížil jako tuna kamení na hrudi. Nechtěl... nechtěl to zažít. Ten pocit ignorace.

Hněval se na sebe. Protože jako správný hyung by měl Jungkookovi přát. Měl by přát Taehyungovi. Měl by přát Jiminovi... zasloužili si každý kousek pozornosti, který dostali. Nemohl jim vyčítat to, pro co je i on sám miloval. A nemohl vyčítat fanouškům, že nemilovali jeho, pakliže sám na sobě neshledával nic, co by milovat mohli.

„Hyung?" Jungkook nakoukl do Hoseokova pokoje.

Starší kluk spěšně schoval klíče do šuplíku. Zda si jich Jungkook všiml, netušil. Nejspíš ne. Oddechl si. Pak si všiml, že Jungkook něco nese. Hrnek v každé ruce, z obou ještě stoupala horká pára.

„Napadlo mě... jestli se nechceš podívat na film. Nebo tak. Můžeme se podívat na nějaká videa... hm... můžu?" Hoseoka zaplavila vlna něhy, když viděl chlapcovu nejistotu. „Víš... Yoongi hyung říkal, že ti není dobře a... nechci rušit, jestli chceš třeba spát, tak..."

„Pojď dál," usmál se na něj Hoseok. „Co to máš?"

„No... kakao," Jungkookovi zrůžověly tváře.

„To jsem neměl už dlouho," zazubil se Hoseok a posunul se, aby uvolnil prostor pro mladšího kluka.

🗝️🗝️🗝️

Bylo už pozdě. Příliš pozdě na to, aby mohl prožít jakékoli přání. Do půlnoci nezbývala ani čtvrthodina. Jungkook se z Hoseoka zdržel zbytek večera. Matrace byla pořád prohnutá v místech, kde chlapec ležel.

Třináct minut. Co by si mohl přát na tak krátkou dobu? Svádělo ho vyzkoušet, co se stane, pokud si nic přát nebude. Tušil však, že klíč jednoduše zmizí. Přišlo mu nevděčné promarnit dar, který dostal. A nechtěl si přát nic, co by ho v příliš kratičké době vhodilo do kruté reality.

Hoseok se zarazil. Vážně jeho přání trvá pouze do půlnoci? První den, když byl u mámy, byl si jistý, že tam strávil celý den, jedl oběd, který pro něj připravila, povídal si s ní. Jako Alenka v říši divů strávil snad několik dnů. Nebo minut. Nebyl si jistý.

Sen? Možná to byl jen reálný sen. A možná to byla nějaká paralelní realita, ve které čas plynul jinak? Ale včera... včera ukončil vlive přesně po půlnoci, kdy se začalo připojení kousat a jejich obličeje se v mžiku změnily na pixely, jako by mobil nerozeznával jejich obličeje. Jako by nepatřily do reality. Pak se s kluky rozloučil a šel spát.

Osm minut do půlnoci.

Co by si měl přát? Zíral na klíč mezi prsty. A pak si všiml. Z drobného předmětu se mu na prsty drolily malinké částečky, třpytily se. Opravdu zmizí? Dobrá. Bude si tedy přát. Něco, k čemu je osm minut dost. Co by to mohlo být? Nápad do něj udeřil sílou tsunami a Hoseok se rozzářil jako vánoční stromek.

Přeji si...

Klíč se rozplynul. Hoseok zvedl ruku, dvacet klíčů se zatřpytilo v osvětlení z ulic. Rozevřel dlaň, klíče spadly na postel, zůstaly nehybně ležet. Hoseok je pozoroval, dychtivě, pln očekávání. Na mysli film, který s Jungkookem dokoukali teprve před chvíli.

Pohyb v záhybu peřiny. Látka se nadzvedla. Drobná šmátravá packa vyčouhla ven, o něco později i čumák připomínající zobák ptáka. Černá kulička s perličkovýma očima vykoukla z peřin, zrakem okamžitě spočinula na svazku klíčů. Opatrně se rozhlédla. A setkala se s pronikavým pohledem vytřeštěných očí.

Hoseok měl chuť zakřičet, poskočit, cokoli. V jeho posteli byl opravdový hrabák! 

🗝️🗝️🗝️

Co si myslíte o Hoseokově dnešním přání? Obyčejné, prchavé. Zbytečné? Ano nebo ne?