16:05

„Kde je Hoseok?" zopakoval po Jungkookovi s povytaženým obočím. Tohle mají být tvá poslední slova? vysmíval se mu nehlasně. Takhle chceš odejít?

Chlapec před ním nervózně polkl. „Kde je Hoseok?" opakoval s rostoucí naléhavostí.

Namjoon si dřepl a nahnul se k němu blíž. „Mám lepší otázku. Kdo je Hoseok?"

Zmatek mu přeběhl po tváři. „Chceš zabít i jeho?" ptal se vyděšeně.

Rty se mu roztáhly do nebezpečného úsměvu. „Nevím... Mám k tomu nějaký důvod?" provokoval.

Rychle zavrtěl hlavou.

„Potom ho nezabiju," pokrčil nad tím rameny. Viděl, že Jungkookovi se na několik vteřin ulevilo, než ho opět zasáhla krutá realita. Rukou přejel po svém zranění a obličej se mu zkřivil bolestí.

„Byla to nehoda," vydechl nakonec. Dosud napjaté tělo se uvolnilo, hlava mu spadla na rameno, zatímco odevzdaně vyprávěl svůj příběh. „Chtěli jsme jen něco ukrást... honili nás. Narazil jsem do skříně s nějakým svinstvem. Nepamatuju si... jen nehoda."

Na chvíli se jej zmocnila nejistota. Věděl, že všichni, které byl poslán zabít, se dobrovolně rozhodli utéct. Znali své šance a byli si vědomi rizika, ke kterému se pro následujících čtyřiadvacet hodin upsali.

Dostal je. Jednoho po druhém, stopoval je jako pes na lovu za zvěří, a vraždil, kolikrát jen už vzal život?

Mělo to být lehké, měl si zvyknout, ne?

Nebylo to lehké.

„Musím to udělat," vysvětloval omluvným tónem. Snad aby ho utišil, snad aby ujistil sám sebe, že jen dělá správnou věc.

Jungkook přikývl. „Já vím," zamumlal poraženě. Tady pohasne další mladý život. Tady ukradne další budoucnost.

Namířil zbraň. „Je mi to líto." Překvapilo ho, že svá slova myslí vážně.

„Jaký je tvůj život?" vyhrkl ze sebe Jungkook najednou. Velké tmavé oči se obrátily k němu. Chlapec na něm visel pohledem a žádal o odpovědi.

Namjoon se zastavil. Neptali se ho. Jistě, prosili, nabízeli všechno možné – peníze, informace, dokonce sebe. Ale on je nezajímal. Chtěli jenom přežít.

Státní agenti měli přísně zakázáno o sobě cokoliv komukoliv prozrazovat. I obyčejné jméno bylo nejstřeženějším tajemstvím, které muselo být uschováno před světem. Ale proč by to tomu klukovi vlastně nesměl povědět? Než odbije příští půlnoc, bude mrtvý.

A mrtví nemluví.

Pomalu schoval zbraň zpět do pouzdra za opaskem. Ještě to přece nemusí udělat. Hodina v práci navíc, no a co? Na tom přece nezáleží. Všechno má svůj čas...

Zaujal své místo naproti Jungkookovi a pokusil se co nejpohodlněji opřít o rozpraskanou stěnu. „Co chceš slyšet?" zeptal se.

Jungkook s námahou napřímil hlavu, připraven poslouchat. „Všechno."