20:26

Bylo mu špatně. Svět se pod ním kymácel, jako kdyby jej unášel proud divoké řeky. Levá ruka se bezvládně pohupovala nad propastí, která jej dělila od země.

Zpod přivřených víček sledoval noční oblohu. Na nebi nebyl ani mráček, hvězdy zářily a měsíční svit jej hladil po bledé tváři.

Byla překrásná.

Tak takové to je, napadlo ho. Jestli takhle vypadají jeho poslední chvíle, není to tak špatné. V duši cítil klid, jež tišil i bolest, která jej nepřestávala spalovat.

Kdyby se jen svět na chvíli zastavil...

V zorném poli se objevila povědomá tvář. Sledoval muže, jak pohybuje ústy, slyšel hluboký, konejšivý hlas, ale význam slov mu unikal.

Pokusil se natáhnout ruku k tomu obličeji, ale neměl sílu se pohnout. Mluv dál, přál si. Neurčitý šum, jež jej obklopoval, se mu zabodával do mozku.

Byl tak unavený, potřeboval spát, alespoň na chvíli...

„Vydrž, Kooku," dolehla k němu konečně šeptem vyslovená slova. „Už tam skoro jsme."