11:24

Ulice Busanu byly přesně takové, jaké si je pamatoval; špinavé a přecpané. Moc se toho nezměnilo; tu a tam si povšiml nového krámku a z náměstí někdo konečně odstranil trosky zřícené věže.

Naposledy tu byl před dvěma lety, stopovat dalšího uprchlíka. Tenkrát vše nešlo zrovna podle plánu, a chlapec, sotva plnoletý, mu málem vyklouzl. A vůbec, celé to proběhlo s mnohem větším popraskem, než by si byl býval přál.

Doufal jen, že místní nemají moc dobrou paměť. S otevřenou náručí by jej rozhodně neuvítali.

Obličej mu ukrývala hluboká tmavá kapuce, ale obyvatelé Busanu o cizince naštěstí nejevili zájem. Splynout s davem, pohybovat se nepovšimnut, přesně tak to má rád.

Prodíral se mezi pohybující se masou vpřed, ramenem si klestil cestu, a tu a tam ukázal nerudným občanům, kteří se nechtěli klidit stranou, neslušné gesto.

Člověk by čekal, že s blížícím se polednem se stáhnou domů, k rodinám a prostřeným stolům. Busan byl však živým městem, a stejně jako Seoul utichal jen v pozdních nočních hodinách.

Sešel z hlavní cesty a pokračoval dál klikatou spletí užších, zato o nic méně plných uliček.

Muselo to být úchvatné město – kdysi, tenkrát, když ještě svět nebyl vzhůru nohama. Namjoon sám se narodil až deset let poté, co skončila válka. Její důsledky měl však na očích dnes a denně.

Snad jednou, za spoustu let, se lidé napraví a svět s nimi. A pak sem přijede ještě jednou, tentokrát na stará kolena: bude se procházet nově vydlážděnými ulicemi a zůstanou mu jen matné vzpomínky na chlapce, které se sem kdysi vypravil zabít.

Po několika kilometrech se ulice postupně vyprázdnily. Jak lidí ubývalo, venku zůstávala čím dál tím horší verbež. Cítil na sobě jejich pohledy, když kolem nich procházel, jak mu propalují záda.

Jen si něco zkuste, pomyslel si, a rukou mimoděk zajel k pistoli schované za opaskem. Jestli se k němu pokusí přiblížit, nebude váhat ji použít.

Soustředil se na to tak moc, že nevědomky zašel do slepé uličky. Potichu se proklínal, že se dopustil tak školácké chyby. Když se otočil, aby odtamtud co nejrychleji vypadl, na konci ulice se objevil mužský stín.

Vrávoravým krokem se k němu přibližoval. Ruka mu sjela k opasku.

Tělo měl cizinec zkroucené do nepřirozeného úhlu, jako by mu chůze působila bolest. Teprve když byl jen několik metrů od něj si uvědomil, že je potřísněn krví.

„Prosím," vydal ze sebe chraptivým hlasem. Na zbraň rázem zapomněl. Přiskočil k němu tak akorát včas, když neznámý klopýtl na nerovné dlažbě.

„Hej, co se děje? Jste v pořádku?" ptal se okamžitě.

„Prosím," zopakoval cizinec slabým hlasem a tahal ho za rukáv. S hrůzou si uvědomil, že to ani není muž, ale teprve kluk.

„Prosím... Pomozte mi," žádal jej úpěnlivě. Vzápětí se mu podlomila kolena a zhroutil se přímo na něj.

Nevěděl, co s ním dělat. Neměl čas ztrácet čas, ale měl by ho alespoň odnést někam stranou, kde nevzbudí moc pozornosti. To poslední, co potřebuje, je, aby někdo našel zkrvavené tělo.

Bez dalšího váhání chlapce vzal do náručí. Teprve teď mu uviděl do tváře.

Byl to Jeon Jungkook.