6:03

Přestupky, poškozování veřejného majetku, porušení zákazu vycházení, a několik drobných krádeží; přesně takové prohřešky měl na kontě Jeon Jungkook.

Takových chlapců už mu pod rukama prošly tucty. Zlodějíčkům a výtržníkům stačilo pohrozit, a hned od nich měl člověk pokoj – tedy, alespoň na pár týdnů. Byli jako osina v zadku, ale vesměs neškodní.

Jungkook byl jedním z mála případů, u kterých došlo ke znehodnocení kódu.

Až moc dobře věděl, jak těžké je zbavit se té věci. Na vlastní oči byl svědkem toho, jak si lidé dobrovolně drásají kůži, jak jim prýští krev z ran, a jak následně v bolestech umírají. Necítil k nim žádné sympatie – koneckonců, byla to jejich volba. Jeho práce spočívala v dokončení toho, co začali.

Jeon Jungkook, 17 let, dosud bez vážnějších prohřešků, pohřešovaný.

Složka s papíry mu neprozradila nic víc než Jungkookův sledovací klíč. Ten následně zadal do programu a čekal, až počítač vyhlásí poslední známou pozici. Proces trval delší dobu, než by mu bylo milé.

Odhrnul si vlasy z čela a znovu protřel unavené oči. Za okny se slunce klubalo zpoza neútěšné scenérie; zlatavé paprsky se prodíraly skrze temné siluety zchátralých výškových budov a jejich trosek. Po obloze se rozlévaly kaňky jasně rudé barvy.

Tohle jim žádná krize, žádná válka ani katastrofa vzít nemohla. Ani lidé nevynalezli nic tak hrůzného, aby porazili přírodu.

Za normálních okolností si východy slunce užíval; když stál pod zvolna se prozařující oblohou, když jej první paprsky hladily po tváři, cítil se naživu.

Ale dnešek měl k normálním okolnostem daleko. Definitivně to stvrdilo krátké, ostré klepání na dveře, a mladý obličej, který se objevil hned na to.

„Můžu dál?" ptal se. Byl to ten chlapec z ranní porady. Na souhlas nečekal a sebevědomě vpadl do Namjoonovy soukromé kanceláře.

„V," představil se prostě a natáhl k němu ruku. Namjoon se donutil ji stisknout a krátce s ní potřásl.

„RM," odpověděl stejně jednoduše. Jména byla v této branži luxusem, který si nemohli dovolit.

„Podívej," spustil V, „já chápu, že chceš mít ve věcech svůj systém a pořádek, kdo taky ne, že? Nemám v úmyslu ti zavazet, nechci žádné problémy, ale..."

„Zkrať to," utnul ho v půlce věty.

„Aby mezi námi bylo jasno: řekni mi, co mám dělat, a já ti půjdu z cesty. Není problém. Ale nehodlám jen tak sedět se založenýma rukama a čekat, až slízneš všechnu slávu."

Chvíli jeho návrh zvažoval. Nejspokojenější byl, když měl na práci svůj klid. Nepotřeboval nezkušené hošíky, aby se mu pletli pod nohy. Na druhou stranu, když ho pošle dělat něco nepodstatného, zmizí mu z očí, a všichni budou šťastní.

„Fajn," souhlasil nakonec. Vzal vytištěné papíry s údaji o Jungkookovi a strčil mu je do ruky. „Poslední známá poloha. Můžeš to prověřit."

V překvapeně povytáhl obočí; zřejmě nečekal, že by na něj mohl padnout tak důležitý úkol.

Ale Namjoon věděl svoje.

Nikdy nezůstávali na místě činu.