8:21

Už od začátku cesty se nesnažil o nic jiného, než se co nejpohodlněji uvelebit ve staré, rozpraskané kožené sedačce auta, které jej vezlo směr Busan. Neúspěšně.

Tělem mu projížděla energie, jež mu nedovolila zůstat v klidu.

Je to tady. Jeho den nadešel.

Před několika lety se přestěhoval do Seoulu za prací. Měl v tom jasno už odmala – bude tím nejlepším studentem, odjede do hlavního města a tam bude tvrdě pracovat, dokud se z něj nestane agent ve službách státu.

Byla to jeho vstupenka mezi váženou vrstvu obyvatelstva, únik z obyčejného chudého světa, ve kterém byl nucen vyrůstat. Zahodí identitu Kim Taehyunga a přijme novou, lepší, všemi uznávanou a oslavovanou.

Pravdou však bylo, že od té doby, co se přistěhoval, se z města nehnul ani na krok. Těch několik málo případů, ke kterým byl přiřazen, byly k jeho velkému zklamání jen místní záležitosti.

Ale teď konečně přišla příležitost.

Znovu se ošil ve snaze najít tu správnou polohu. Zrak se mu stočil k vedlejšímu sedadlu, kde se povalovala složka s údaji o jeho cíli.

Za ty dvě hodiny četl spis tolikrát, že by jej svedl odříkat nazpaměť.

Poněkud ho překvapilo, když zjistil, že Jungkook je téměř skoro stejně starý jako on. Za jiných okolností by si možná byli bývali rozuměli. Snad by to byl jeho známý, kamarád od vedle, nebo by spolu chodili po škole házet kameny do řeky.

Ale nic z toho se nestalo. Jungkook nebyl jeho kamarád, známý ani spolužák; byl to zločinec a uprchlík a on, Taehyung, ztělesňoval zákon, nevyhnutelnou spravedlnost.

Co když selže? Nesměl na to ani myslet. Ten druhý, RM, by ho selhat nenechal; nebude riskovat vlastní neúspěch, na to má až příliš dobrou pověst.

Přesto však v hloubi duše věděl, že jestli nechce opět skončit uvězněn v Seoulu, musí to být on, kdo vykoná spravedlnost.

Jungkook musí zemřít jeho rukou.

Udělá vše, co bude v jeho silách, aby do dvaceti hodin stál nad studeným nehybným tělem, ať to stojí cokoliv.

Nezklame.