18:52

„Vůbec tě neznám," pronesl Jungkook zničehonic do ticha, až Namjoon leknutím naskočil.

„Cože?" zeptal se zmateně.

„Ty o mně víš všechno, ne?" ujišťoval se. „Víš, odkud pocházím a co dělám, znáš moje jméno a tak... Ale já o tobě nevím nic."

Namjoon stále nechápal, kde je problém. „No a? Potkali jsme se dnes. Co ti na tom vadí?"

„Ale za jaké situace!" vypěnil najednou. „Přišel jsi mě odprásknout, zatímco já tu pomalu umírám!" Dlaně se mu sevřely v pěst, až mu zbělely klouby na rukou. „Mohlo to být jinak. Mohli jsme se seznámit jinak, jinde! Mohli jsme být kamarádi!"

Věděl, kam tím míří, ale nemohlo to tak být, i kdyby si to opravdu přál. Ne v tomhle životě.

Smutně zavrtěl hlavou. „My dva nejsme kamarádi, Jungkooku."

„Ale mohli jsme být!"

Výbuch ho stál značné množství nastřádané energie. Bolest a únava se znovu prodraly do popředí a hrozily dočista zatemnit chlapcovu mysl.

Tak očividně odmítal upadnout do bezvědomí. Tolik se dítě bálo smrti.

„Říkej mi Kook," pronesl tichým hlasem.

Agent nevěděl, co má dělat. Celá ta situace byla tak absurdní! Nemohl jinak, než se smát.

Chlapcova obočí se zamračila. „Je na tom něco vtipného?" ptal se dotčeně.

Smích ustal stejně rychle, jako vypukl. „Ne, to není, já jen," zhluboka se nadechl aby si utřídil myšlenky, „nezlob se, ale na tohle tě žádná učebnice etikety nepřipraví."

„Tys četl učebnice etikety?" ožil Jungkook zájmem. Nemělo by ho překvapovat, že v Busanu se s něčím takovým nikdo nezahazuje.

„Ano," potvrdil svá slova, „a jsem si jistý, že jsem nikde nenašel sekci 'Jak se správně spřátelit s nelegálním uprchlíkem, jehož jste posláni zabít.'"

Jungkook mu věnoval úšklebek. „Hm, a co třeba takhle?" navrhl. „Takhle to děláme tady."

Na chvíli se odmlčel a pak k němu natáhl ruku. „Čau, jsem Kook."

Namjoon zaváhal. Nebyl si jistý, co má dělat; tak daleko pravidla nesahala. Nikdo nepředpokládal, že se spolu seznámí natolik, aby se oficiálně představili.

Paže ve vzduchu se začala třást. Namjoon spěšně natáhl tu svoji a krátce Jungkookovi potřepal rukou. „Namjoon," vypadlo z něj dřív, než se stihl zarazit.

„Těší mě," dokončil Kook a ruka mu ochable spadla dolů. Při všem tom povídání Namjoon zapomněl, že chlapec musí být z předešlé noci a ztráty krve vyčerpaný.

„Jsi v pořádku?" Hloupá otázka.

„Mám žízeň," vydechl. Rty měl suché a popraskané a kůži bílou jako křída.

Namjoon vyskočil na nohy. „Něco ti seženu," slíbil mu, nedošel však daleko, než mu v kapse začala šumět vysílačka.

Zmáčkl příslušný knoflík a přiložil si vysílačku ke rtům. „RM, příjem" ohlásil se a snažil se znít tak nezaujatě, jak jen mohl.

„V," zazněla odpověď. Z toho, co následovalo, mu předběhl mráz po zádech. "Myslím, že vím, kde hledat Jungkooka."